Hobit: Šmakova dračí poušť

Druhý Hobit je rychlejší, akčnější a snad i trochu intenzivnější. Čas se krátí, nebezpečí nabírá na síle i tvaru (ztvárnění Saurona je velmi působivé) a přitom ochránce Gandalf si odskočil na velkou (odbočku). Naše hobití výprava si zkrátka musí stoupnout na špičky a pochlapit se. Zakomponování elfů, zejména krásné Tauriel, proběhlo hladce - je pravda, že příběh v ničem neskřípe, ale také málokdy dokáže pořádně zatnout (dračí) drápky. Filmu trošku chybí nefalšovaně ryzí emoce a hloubka, např. scéna s pavouky by v podobě Pána prstenů byla určitě hrůzostrašnější a prožitější. 90% scén těží takřka jen z krásných vizuálních efektů a opulentních záběrů, což sice při samotné projekci nevadí, ale s odstupem času to působí splachovacím dojmem. Zdá se mi, že místo, aby se po zhlédnutí v hlavě formoval celistvý epický příběh (jako u Pána prstenů), tak zde se vám do paměti vryjí jen jednotlivé scény převážně v závislosti na tom, jak působivý měly vizuál. Jejich samotné pořadí a zařazení do příběhu je pak vedlejší... 7/10 (12.12.2013)

Šmakózní. Není otázka zda je druhý Hobit lepší či horší jedničky; je zcela jiný a v žádném ohledu již nepřipomíná pohádku či svou knižní předlohu. Zda je to dobře či ne je věc názoru stejně jako fakt, že dvojka spíše než co jiného je Jacksonův King Kong umístěný do Středozemě, ale oproti němu se tu pro veškerou a častou akci nezapomíná na postavy. Na jednu stranu je potěšující skutečnost, že jestli TAKHLE vypadá uměle natahovaná (věci z dodatků à la Gandalfova výprava či geneze planoucího oka vynikající; ty z prstu vycucané à la mezidruhová romance strašné) a rozmělněná továrna na peníze, která by navíc jako střed trilogie neměla mít pořádný začátek či konec (což pravda nemá a mohl tam nakrásně být, kdyby bylo lépe zvoleno rozdělení), tak... Jen houšť a více takových, protože je to nesporně zábava plná akce, nápadů a velkoformátového filmového kouzla. Jenže je to zároveň pro veškerou osudovost a akčnost studené jak psí čumák (jediná akce, které nevévodí hravé eskapády a v níž o něco jde i „se potí krev“ je Gandalf versus Sauron). Náznak emocí aby elitní pátrací tým v čele se Sherlockem pohledal; a nenašel by. A navzdory vší té epické spektakulárnosti je vrcholem, stejně jako v případě první části, prostá rozmluva jednoho hobita s CGI postavou. Ovšem o to více nepříjemně zarazí, že Bilbo jako takový je tu mnohdy na dlouhé desítky minut odsunut na zcela vedlejší kolej. Což ostatně nejlépe symbolizuje problém druhého Hobita; zatímco pro Pána prstenů, pro kterého si tu Peter pokládá základy, je Bilbo nepodstatný, tak pro Hobita, o jehož adaptaci (ať se to Jacksonovi líbí či ne), stále ještě jde, je nepostradatelný. Prodloužená verze pak je tím samým, čím byla pro Dvě věže; tedy byť znatelně delší, tak mnohem celistvější, sevřenější, lépe ubíhající a pocitově paradoxně kratší. Většina nových či prodloužených scén není jen povinnou úlitbou pro ty nejvěrnější fanoušky či milým nikterak podstatným rozšířením již viděného, ale stávají se nedílnou součástí děje, kdy dodávají hloubku postavám i ději. Nejvíce z nich profitují Medděd, Temný hvozd, Jezerní město a Gandalfova linie. A některé jsou tak zásadní (a dobré), že zůstává rozum stát, co bylo na jejich úkor v kinoverzi upřednostněno. (12.12.2013)

Není to tam. Sice to nebylo tak konzistentně generické jako Neočekávaná cesta, ale když už ano, tak pořádně. V akčních scénách jsem instinktivně tápal po klávesnici s myší - je to fakt spíš PC hra než film. Včetně střihového přesunování na vyšší levely, kde loadovací obrazovku nahrazuje pětivteřinový kamerový oblet společenstva na cestě (viz přechod z podzimního lesa k zamrzlému jezeru). Natahované je to pořád stejně, tempo neexistuje, největší problém je absolutní a až absurdní neosobnost, trpaslíci zůstávají anonymními figurkami a Bilbo odstrhovanou okrajovou postavou (což je škoda, protože Freeman je rozhodně nejsilnější zbraň filmu). Shore napsal nejnudnější score poslední doby, které není od Hanse Zimmera, přesto nejzvládnutější není u Hobita obraz, ale zvuk. V nejlepších momentech se daří navodit dojem, že někdy brzy se konečně stane něco zajímavého. Nakonec se to nestane. Nejpatrnější je to u finále, u kterého jsem měl po nástupu trpaslíků problém neusnout (pár mikrospánků ale bylo). A ten cliffhanger je drzost - tříhodinový film musí mít dílčí konec, prostě musí. Jinak jsem zvědavý, jestli hláška "možná pro tebe mám něco velkého v kalhotách" zlidoví podobně jako "Neprojdeš dál!" (celá milostná rádobylinie je i přes mou mnohostrannou oblibu Kate z Lost Jacksonovo kariérní dno, a to počítám i Lovely Bones). Nejotravnější je nekonečné parafrázování prstenové trilogie na všech myslitelných úrovních, které rozhodně neumožňuje "nesrovnávat". Protože to srovnání je opravdu kruté a rád bych k němu nebyl tak nucen. Tentokrát jsem o čtyřech hvězdách ani neuvažoval a zklamání je o řád větší. Asi i proto, že tentokrát zde na rozdíl od nekonečného ničeho minule byl potenciál. Tři hvězdy jsou za... já ani nevím. Prostě je dám a radši se tím nebudu zabývat. (11.12.2013)

Pak se ten vichr nechal svést přes moře noci dálkou cest. Měsíc jej hned jal do plachet a znovu svitla záře hvězd. Oblíbené scény z knihy povýšené na adrenalinové vrcholy, neskutečně funkční nové postavy a zmínky z jiných Tolkienových spisů konečně zobrazené tak, že se nemusíme chytat každé poznámky pod čarou. A když jsem se bál, že příchodem do Jezerního města může utrpět tempo, netušil jsem, že dostanu takhle vydatnou dávku Šmaka, která přebije úplně všechno kolem a udělá z Poušti znovu film roku. Fajn, vymýšlím si, to poslední jsem tušil. A ta atmosféra fantasy, dobrodružství a tentokrát i skutečného strachu a odvahy mi celý rok chyběla mnohem víc, než jsem si mohl připustit. (23.12.2013)

Vyčítat Peteru Jacksonovi – jak to tady mnozí činí – že se až příliš nechá unášet a zahlcuje nás atrakcemi, je nepochopení Jacksonovy podstaty. Ten se vlastně od doby, co jako mladý kluk pekl v mámině troubě masky zlých emzáků pro svůj celovečerní debut, vůbec nezměnil. VELKÉ PŘEROSTLÉ DÍTĚ, CO MILUJE FILMOVÉ TRIKY a rádo ohromuje vizuálními serepetičkami, co jdou kolikrát přes hranu. Náramně jsem si užil přeplácaného ´King Konga´, užívám si i přeplácaného druhého ´Hobbita´. Ten je tak vizuálně přepestrý a bohatý, že s ním v tomhle ohledu nesnese srovnání žádné jiné fantasy dílko, nebo pohádka za posledních deset let. Berme prvního vlažného ´Hobita´ jako jakousi „startovací rampu“ pro masivní druhý díl, pak tedy dostává své opodstatnění a smysl. Zároveň ale varuju – hledáte myšlenkové přesahy, oči-ždímající výjevy, zkrátka takový ten „lidsky hřejivý umělecký prožitek“? Pak se obraťte jinam. Naopak jdete na rozverného Jacksona, který je tradičně – jak mu to jeho naturel káže – utržený ze řetězu a hrne to do Vás hlava nehlava? Pak jste na správné adrese :o) (12.12.2013)