Vejdi do prázdna

Gaspar Noé vyžaduje asi mnohem větší pozornost, než jsem byl v době projekce schopný. Jeho nejnovější snímek je promyšlený trip z Tokia, které je vykreslené jako novodobé barevné město hříchu a následného smutku. Hlavní hrdina Oskar drogám propadnul asi už dávno.. záhy tak pozorujeme pohyb už jenom jeho duše, protože mladík leží ve vlastní krvi s kulkou v břiše na podlaze toalety v jakémsi feťáckém klubu. S jeho sestrou-striptérkou si kdysi dali slib, že se nikdy neopustí.. to je jen letmý nástřel dění na plátně, kde se toho děje skutečně hodně. A hlavně to „hodně“ hraničí s totálními extrémy. Noé jakoby neznal hranic, předkládá opět přemíru sexu, je maximálně explicitní. Kamera se nebojí detailů, neuhýbá a veze se na současné extrémní francouzské vlně. Víc asi nemá cenu okecávat, kdo neuvidí, stejně nic nepochytí.. Silně znepokojující a těžce stravitelný film.. (09.02.2011)

Tenhle měsíc jsem poznal Gaspara. V Enter the Void pro mě všechno úžasně funguje...prvních 25 minut. Pak přijde úvodní zásadní zvrat a najednou už je tam jen všeho víc a pořád stejných kousků. Repetitivnost je to slovo. Vymyslel jsem perfektní kamerové posuny - dám jich tam sto. Tak ještě chvilku jíme, jíme...jenže pak už jsme přejezení, pořád je to stejný, oni říkají, že po osmé už nic nejedí a přitom se to tam furt láduje. Pak utečou tři hodiny, mě už to leze i ušima a přitom...přitom je to opravdu po chvilce prázdné. Najednou mi opravdu přijde, že si se mnou jen někdo hraje na efekt. No, vrátím se k začátku - nemusím znát všechny. (13.09.2014)

Neskutečně vymazlený filmový trip, na jehož konci jsem měl pocit, že se propadám do absolutní prázdnoty. Ač těch 140 minut zdaleka není bez chyb a zavrtění hlavou, tahle směsice halucinogenních úletů, porna a existenciální kocoviny prostě patří k letošním vrcholům. Souhlasím s těmi, kteří by raději neviděli to, co se děje, když se první kruh uzavře... ale na duševním kráteru to moc nemění. (29.04.2010)

Nedejchám. Existenciální otázky sou na hovno. Život je laciný porno, který sjíždíme na tripu. Láska, která se kurví s neonem. Září. Upjatě a lacině. Děvka. Chceš vejlet, frajere? Tak chcípni. Chcípni a užívej si to peklo bludiště. Ty králíkárny. Ten nesmyslnej kruh, ze kterýho se, frajere, nedostaneš. Pořádně nasaj upřímně romantickou krásu. Slízej z chodníku ten sekret. Lízej, píchej, střílej si do žíly. Máš přece patřičnej nadhled, no ne? Jsi divák. Pan Nezúčastněný. __ Mám chuť si dát pořádnou ženskou, peří a prostřelit hlavu. Dám si cígo, sprchu a půjdu spát. (10.02.2011)

Když na vás z 161 minut dlouhého filmu nejvíce zapůsobí úvodní titulky, je zkrátka něco špatně. Enter the Void je hloupá, prvoplánově šokující a do sebe zahleděná festivalová ptákovina, která je ještě ke všemu úmorně dlouhá a úmorně nudná. Vše, čím dokáže zaujmout, se odehraje v první půlhodině, načež následuje téměř nekonečná sebeonanie s naprosto směšnými dialogy a banálním příběhem, to vše zaobalené do psychedelického hávu. Pokud použiju jeden příměr v souladu s obsahem filmu, tak bych jeho sledování přirovnal k tomu, jako by z vás holka po vzájemném vyvrcholení nechtěla slézt a ještě celé dvě hodiny v této poloze ležérně žmoulala vaše přirození v ruce. Nuda k posrání! Po audiovizuální stránce nelze v první hodině vytknout téměř nic, ovšem po hodině se i ona okouká a všechny ty kamerové nálety a přechody mezi scénami se stávají extrémně repetitivní a otravné. A v neposlední řadě i ten potenciál, které Tokio jako filmová lokace se všemi jeho zajímavými specifiky nabízí, je zde naprosto šeredně promrhán – celé Tokio, respektive i Japonsko je zde redukováno na místo s pár uličkami s neony a nic víc, takže by se film mohl odehrávat v podstatě úplně kdekoli na světě a výsledek by byl stejný. Ach jo, těžké to zklamání. Kdyby se z toho Noé nepokoušel udělat erotické drama s přesahem do tibetského buddhismu a natočil prostě a jen čisté porno s vymazlenou audiovizuální stránkou, které si na nic nehraje, udělal by mnohem lépe. Lepší 1*. (18.02.2021)