Enter the Void
Enter the Void
Enter the Void
Vojdi do prázdna
Enter the Void
Režie:
Gaspar NoéScénář:
Gaspar NoéKamera:
Benoît DebieHudba:
Thomas BangalterHrají:
Nathaniel Brown, Paz de la Huerta, Marina Stone, Olly Alexander, Emily Alyn Lind, Gaspar Noé, Tošio HanaokaVOD (1)
Obsahy(1)
Po tragické smrti rodičů při autonehodě jsou sourozenci Oskar a Linda rozděleni. Znovu se setkávají až v Tokiu – v rušném, tajemném a pro dva mladé lidi nebezpečném městě. Oskar pracuje jako drogový dealer, Linda ve striptýzovém baru. Oba si slíbí, že už se za žádných okolností nikdy neopustí. Jedné noci je Oskar při policejní šťáře zastřelen. Ale slib, který si dali, mu nedovolí opustit tento svět. Jeho duch bloudí nočním Tokiem a realita ztrácí pevné obrysy. Přítomnost se začíná míchat s minulostí i budoucností ve vizuálně úchvatný a přitom děsivý koktejl. Podmanivý film z prostředí tokijských nočních klubů, který vypráví o životě, o smrti a o lásce. Režisér Gaspar Noé v tomto snímku posouvá hranice filmu a nabízí divákům nevšedně silný zážitek. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (394)
Mastershit. Pseudo/kvazi artové nezávislé drogové porno (což je vlastně naprostý oxymóron) se schematickým příběhem (respektive s jakousi nelineární a fragmentární narací) bez jakékoliv interesantní ideje, navíc s rozpadajícím se syžetem, což je očividně účel), který onanuje sám nad sebou. Pár originálních nápadů (práce s kamerou a střihem) film zachraňuje od odpadu. Formální prostředky filmu ale u mě nikdy nezastíní myšlenkové vakuum. Noé není normální a natočil si, co chtěl. To ovšem neznamená, že každý experimentální film (s filosofickým podtextem) je třeba cenit jako poklad, ani v době dnešního stále tupějšího mainstreamu. Btw – nejlepší je na tom ten plakát. (Více časem, došla mi cizí slova. Tímto zdravím Enšpígla). Tenhle film jedině s Dimethyltryptaminem. ()
Když na vás z 161 minut dlouhého filmu nejvíce zapůsobí úvodní titulky, je zkrátka něco špatně. Enter the Void je hloupá, prvoplánově šokující a do sebe zahleděná festivalová ptákovina, která je ještě ke všemu úmorně dlouhá a úmorně nudná. Vše, čím dokáže zaujmout, se odehraje v první půlhodině, načež následuje téměř nekonečná sebeonanie s naprosto směšnými dialogy a banálním příběhem, to vše zaobalené do psychedelického hávu. Pokud použiju jeden příměr v souladu s obsahem filmu, tak bych jeho sledování přirovnal k tomu, jako by z vás holka po vzájemném vyvrcholení nechtěla slézt a ještě celé dvě hodiny v této poloze ležérně žmoulala vaše přirození v ruce. Nuda k posrání! Po audiovizuální stránce nelze v první hodině vytknout téměř nic, ovšem po hodině se i ona okouká a všechny ty kamerové nálety a přechody mezi scénami se stávají extrémně repetitivní a otravné. A v neposlední řadě i ten potenciál, které Tokio jako filmová lokace se všemi jeho zajímavými specifiky nabízí, je zde naprosto šeredně promrhán – celé Tokio, respektive i Japonsko je zde redukováno na místo s pár uličkami s neony a nic víc, takže by se film mohl odehrávat v podstatě úplně kdekoli na světě a výsledek by byl stejný. Ach jo, těžké to zklamání. Kdyby se z toho Noé nepokoušel udělat erotické drama s přesahem do tibetského buddhismu a natočil prostě a jen čisté porno s vymazlenou audiovizuální stránkou, které si na nic nehraje, udělal by mnohem lépe. Lepší 1*. ()
Domnívám se, že repetitivnost Enter the Void – jak dějová, tak formální – je integrální součástí sdělení, které nese, o podstatě lidské existence (vizte výmluvný název). Zvláště v cca závěrečné půlhodině ve mně vyvolává dojem, že chce (a daří se mu to) na diváka přenést nesmyslnost tohoto údělu, když jediné, co jej zadržuje od vysvobození (= konce filmu), je pohled na souložící páry, s jistými výmluvně zářícími tělesnými partiemi; vyčítat mu utahanost nebo dokonce předvidatelnost proto považuji za nesmyslné. V souladu s tím je Enter the Void jednou z mých nejúmornějších filmových zkušeností. ()
nejlevnější "peep show" mého života! /// Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina (stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz "rozpustil", tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem). a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho - odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována. /// tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek orgasmický úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu. /// ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat - i když velmi nesouvislé - jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů. () (méně) (více)
Galerie (33)
Photo © Wild Bunch Distribution
Zajímavosti (14)
- Gaspar Noé nazval snímek "psychedelickým melodramatem". (Geriel)
- Pro vytvoření speciální, halucinogenní atmosféry si přizval norského umělce Glenna Jacobsena, aby zde užil jedno z jeho videí. (JayZak)
- Film sa umiestnil na 11. mieste v IMDb rebríčku Top 150 najpsychedelickejších filmov všetkých čias. (Circumscriptor)
(SPOILERS) Je krajne vylúčené aby táto halucinogénna mindfuck haluz talentovaného provokatéra Noého oslovila širšie publikum. Je absolútne detinské od nej čakať ústretové gestá alebo ružové okuliare. Je maximálne zúfalé keď ju niekto považuje za samoúčelnú spleť epileptických flashov, regulerného POV/Gonzo porna či prvkov kontroverzného pózerstva. Neverím v posmrtný život, neužívam žiadny druh tvrdých psychadelík, nevyžívam sa v analyzovaní potratov, ale beztak považujem túto transgresívnu púť za nesmierne perfekcionistickú, iniciačnú a až démonicky sugestivnu._______Zápisky jednej noci: 1. Úvodné písmenové inferno podložené prudkým stroboskopickým blikaním za dunenia nerytmických a znepokojujúcich kopakov mi nezhovievavo odpaľuje dekel. Exkluzivita v plnom rozsahu._______2. Prológ first person pripominajúci „Skafander a motýľa“ (avšak tu) s vysokým stupňom intoxikácie prezrádza do akých sfér asi nahliadne myseľ závislého narkomana. Z bytu, cez schodisko až do klubu, prebieha proces spoznávania, prípravy a očakávania nastávajúcich udalostí. Už z neho je patrná inšpirácia Tibetskou knihou mŕtvych, ktorú možno označiť za akúsi - rozhodne iba - rámcovú bibliografiu celej práce._______3. Akt odosobnenia odštartováva jednak počiatok splynutia Oskara (Nathaniel Brown) s večným univerzom spojený s návratom do minulosti (búračka, posedenia, vysvetlenia) a nazeraním do budúcnosti (smútenie, blúznenie, potratenie), tak repetitívnu slučku potrhaných vzpomienok, kaleidoskopických vstupov do tunelov-otvorov-zákutí a pomalých prechodov/preletov cez steny-bloky-ulice ušpineného Tokia. Všetko sa miesi v jednu obrovskú/neusporiadanú koláž pohnútok plných strachu-temnoty-perverzie, ale aj súcitu-túžby-nádeje. Predmety sa zhmotňujú, časopriestor je porušený, pravidlá prestávajú platiť. Benoit Debie tu zastáva post kamerového mága, ktorého uhrančivé a "lietajúce" snímanie mizanscény posúva tieto podvedomé pochody do úplne iného svetla percepcie, do inej ligy prežitku._______4. Explicitne vyobrazená nahota a násilie. Záberi brutality z „Irréversible“ (hlava, znásilnenie) sú tu nahradené zábermi ostentatívnými (rodičia, embryo), ktoré síce tiež spôsobujú ujmu na psychike, ale nejedná sa o priame zhnusenie, ale skôr podprahové trýznenie. Dá sa v tom vidieť jak nástroj na dosahovanie vyšších, umeleckých mét, ako aj samoúčelne pózerstvo; vec názoru._______Gaspar Noé testuje limity znášanlivosti. Pravdu povediac, kráča po veľmi tenkom ľade a servítky si rozhodne neberie, no za to sa nemusí nikomu ospravedlňovať, existujú totiž ľudia ktorí jeho trúfalé gestá krížené s neobyčajným talentom (aj napriek prehnanej okázalosti) patrične ocenia. Patrím medzi nich a aj keď mám tu česť s dosť subjektívnym, nekoherentným a šialeným konceptom, tak „Enter the Void“ ako hraničnú impresiu DMT (bad) tripu prirovnanú k posmrtnému voyerismu uznávam za (zatiaľ) môj najintenzívnejší kinozážitok ever. Pripomína nespoľahlivú, ľudskú pamäť riadiacu sa nepísaným krédom: nejde o smrť, ale o život a dôležitý nie je cieľ, ale cesta... () (méně) (více)