My děti ze stanice Zoo

na nové Děti ze stanice Zoo se dá koukat buď z pozice někoho kdo zná knižní předlohu a nebo někoho kdo jí naopak nezná.Pro toho kdo jí nezná (stejně jako já) to je fajn retro - jakkoliv hodně romantizující - a i když tu pár věcí nedává úplně smysl,není žádné utrpení tuhle sérii sledovat.Z pohledu toho kdo knihu zná to ovšem bude mnohem horší.Osobně sem knížku nečetl,nicméně vím o její existenci,stejně jako vím to,že je založená primárně na "šoku" z toho,že si něčím takovým (drogy,prostituce,...) prochází čtrnáctileté děti.A tady seriál naráží a nefunguje.Hlavní hrdinka je sice zpočátku smypaťanda a kráva se z ní stane až v průběhu,ale prostě není možné jí věřit,že jde o dítě.Což platí i o celé partičce kolem Christiane,takže místo toho aby divák sledoval silný a šokující příběh fetujících dětí z nefunkčních rodin,sleduje příběh na první pohled dospělých lidí,kteří fetují,chovají se jako debilové a nic moc na tom nemění ani dvě úmrtí.Nemluvě o tom,že ani to sociální zázemí mi nepřišlo nijak extrémně nefunkční a jejich chování tak nedává o to větší smysl.Minimálně v případě Christiane a Babsi zcela určitě.Samozřejmě by se to stále dalo svést na puberťácký vzdor,ale opět to nelze vstřebat ve chvíli,kdy hlavní herečce je přes dvacet a rozhodně nevypadá jako dítě...60% (05.03.2021)

8/8 Nová seriálová adaptace nechvalně proslulého protidrogového manifestu My děti ze stanice Zoo znovu oživila po 40 letech vzpomínku na první filmové zpracování i na celospolečenský šok, který se s odstupem času dostal i do Československa. Během 70. let se rapidně zvýšila úmrtnost dětských narkomanů v Západním Berlíně. Ta čísla se za pouhou dekádu zvedla z cca 50 na 750 a v novinách šokovaly titulky, že těmto narkomanům, zlodějům a prostitutům často nebylo ani 15 let. Ta zpráva sama o sobě má v sobě tak silný apel, že je nutné na ni nezapomínat. Ale právě proto, že je primárně určena nevzdělaným mladistvým, je nutné aktualizovat adaptaci do takové podoby, aby s nimi dostatečně transparentně komunikovala a nebyla polopatická a černobíle edukativní. Tým kolem režiséra Philippa Kadelbacha se rozhodl pro několik kompromisů. Noční život spojený s diskotékou Sound skutečně nevypadá jako v 70. letech a hlavní herci jsou vybráni z mnohem starších interpretů, než byly jejich předobrazy. Pro našince jsou problematické i nedostatečně maskované pražské lokace a celá pražská linka. Rodiče hlavní "hrdinky" Christiane F. vypadají jako její sourozenci (jistě, rodiče skutečně dvanáctileté holky mohou být sotva třicátníci, zvlášť tehdy, ale naše Christiane F. vypadá podstatně starší, proto casting tak výrazně ruší). Nicméně předpokládané klady, které se nabízejí už z pouhého rozhodnutí, že poměrně stručná kniha o rozsahu pouhých 300 stran bude zpracována v osmi téměř hodinových epizodách, jsou dodrženy. Skutečně je dostatek času na vykreslení prostředí, fází závislosti, i jednotlivých osudů přátel Christiane F. Život a smrt Axela a Babsi láme srdce i bez příkras. Ve filmovém přepisu prakticky nezbyl prostor na dospělé postavy, na školu, na odvykací centra, ani na policii. Zdálo se, že mladiství narkomani žíjí a umírají navzdory realitě, ale oni nutně reagovali na své rodiny, školy a instituce, které jim znesnadňovali život na ulici. První díly byly tedy vysloveně rozpačité, ale jako celek nová minisérie vyprávějící o dětech ze stanice Zoo obstála. Více o vztahu Wir Kinder vom Bahnhof Zoo (1978) a Wir Kinder aus Bullerbü (Alla vi barn i Bullerbyn, 1947) píšu v zajímavosti pod filmovou adaptací. (03.04.2021)

Nedaří se tomu ospravedlnit svojí existenci - tahle látka nepotřebuje být rozpracovaná do osmihodinové minisérie, veškeré rozšiřování jen popírá její princip a snižuje intenzitu. Navíc to má přinejmenším co do práce s rekvizitami a kostýmy nepříjemný nádech romantizujícího retra - ale to se stane, když dílo založené na aktualitě a bezprostřednosti adaptujete po čtyřiceti letech. Jinak všichni odvedli dobrou práci, ten seriál vypadá dobře a rád bych od tohohle štábu viděl něco dalšího (pokud něco, tak je ten seriál až moc krásný). Jen prostě nevím, jestli tohle byla dobrá látka. (02.03.2021)

Asi jsem už na tyhle filmařský blbosti starej. Když vidím My děti ze stanice ZOO, tak očekávám dobový příběh plný lidského hnusu, smutku a deprese. A to vše s úctou k tomu příběhu. Ne stylovou young adult událost o drogách, které jsou vlastně cool, a kde pořádně nevidíte dopady na ty děti, jejichž herečtí představitelé jsou asi o deset let starší, než by tomu mělo být a navíc vypadají pořád tak krásně, jako kdyby na ně působilo nějaké to upírské stigma z doby Stmívání. Navíc jsem tu celou dobu nevěřícně kroutil hlavou, protože pro podporu stylovosti a důrazu na zacílení na mladé se tu kombinují osmdesátá léta se současností. Takže pak dochází k takovým absurditám, jako že se tu na tamní diskotéce Sound hraje regulérní současné techno a druhý den na stejné diskotéce má koncert David Bowie. A k tomu ta Praha, Smíchovské nádraží, rodiče dětí, kteří jsou herecky o pár let starší a přijde Vám, že byste je věkem nerozeznali…no, jak jsem na začátku řekl. Asi jsem na tohle fakt už starej. I přesto, že se oprostím od původního námětu mi pořád zbyde dojem, že tohle je fakt totální hovadina. Jediné, co je na ní vysloveně dobré je překvapivě soundtrack. (24.11.2021)

Takhle nějak jsem si představoval filmové zpracování mojí oblíbené knížky. Tvůrci se vyhýbají všem zavedeným žánrovým klišé a děcka hned na začátku nezobrazují jako nepoužitelné chodící mrtvoly. Jsou to prostě normální teenageři, kteří se chodí bavit, sem tam si něco dají, poměrně dlouho tak zvládnou normálně fungovat, až se to časem začne lámat. Protože tak to prostě v reálu chodí. K tomu navíc potěšilo celkové zpracování, parádní herecké výkony, hudba (která se sice nedrží původní doby, ale čert to vem). Zkrátka po všech stránkách velká spokojenost. Kdybych měl něco vytknout, tak možná se jen tvůrci nemuseli tak krotit v ukazování hnusu ke konci příběhu. Ale chápu, že chtěli cílit na teenagery, které by to mělo od heroinu odradit, a tak museli zůstat PG-12. (11.03.2021)