Kniha přežití

Každý, kdo se bude divit, proč jsem Knize přežití dal ****, nechť se podívá, jak jsem ohodnoti Costnerova Postmana. Dobře, nehledejte to - dal jsem mu pět. Oba filmy mají hodně společného. Nemyslím tím jen postapokalyptickou budoucnost a jednoho chlápka, který si to mašíruje krajinou s jakýmsi cílem / úkolem / posláním / čímkoliv. Podle mě mají oba i velkou smůlu - všichni od nich totiž očekávají temný příběh plný akce, a tak logicky, když dostanou (v případě Knihy přežití) komorně pojatý pohádkový "walk movie", protahují zklamané obličeje a nevrle bručí. Přitom z mého pohledu Kniha přežití rozhodně zajímavá je. A komu se u ní bude chtít zapojit mozek, toho donutí i přemýšlet. Technicky je tahle téměř dvouhodinová scifárna zvládnutá na jedničku - ač béčko největšího kalibru (přestřelka na ulici ve městě), všechny akční (ano, jsou tam) scény jsou natočené doopravdy originálně. První Eliho potyčka, kterou vidíme coby statický záběr na bojující siluety, moje oblíbené jednozáběrové rozstřílení domu, které si rozhodně pustím ještě hodněkrát... Já jsem spokojený. Závěrečná myšlenka a pointa sice nijak zvlášť nepřekvapí (dobře, trochu ano - nic to ale nemění na tom, že by scénárista za řešení některých situací a jednání některých postav potřeboval nafackovat), ale ani neurazí. Potěšili herci (Washington i očividně se vyžívající Oldman) i hudba, která udělala snad polovinu atmosféry. Čtyři čisté hvězdy. Sežerte si mě.__P.S. Komentáře typu "reklama na náboženství" jsou čím dál vtipnější. (08.07.2010)

Příkladná esence filmové audiovizuality: auido zajišťuje ohromující zenovej soundtrack na pomezí Nine Inch Nails a Williama Orbita, vizuál desaturovaná, sépiově utlumená barevnost kopírující fotografie Jana Saudka a slavnou „dream sequenci“ ze Stalkera. Zároveň je Kniha přežití další z přímých důkazů technologického determinismu, podle něhož určuje estetickou podobu kinematografie technologie, protože dříve by podobné meditativní post-apo krajinky oslovující diváky mystickou zkušeností vznikaly velice těžko. (-spoilery-) Není divu, že hrdinové přenesení do takovýchto světů ztrácejí vždy jeden ze smyslů a nejsou schopni jej vnímat v celé své komplexitě, viz ušní žábry Costnera ve Vodním světě (coby mutant podobající se rybákovi slyší skvěle ve vodě, ale o to hůře na souši), mlčenlivost Gibsona z Šíleného Maxe (za celý film promluví jen pár vět) a zraková dysfunkce Washingtona. Přirozené meze, jimiž příroda ohraničila citlivost jejich smyslů, je chrání před přesycením informacemi. Kdyby mohli snímat vše, pak by musela být informačně-procesorová kapacita jejich mozků nesrovnatelně vyšší. Barvami hýřící a mnohotvárný svět, jež poznáváme prostřednictvím postavy Washingtona, je tak nahrazen hrubou schematizací, ve které neexistují ani barvy, ani vůně, ani pocity, ani samo běžné plynutí času. Všechno to zůstává vyhrazeno pouze postiženým, vůně slepé ženě a zvuk třeba Washingtonovi, kteří zas ale nemohou pojmout z bohatosti světa něco jiného. Degrese smyslů, symbolizující nemožnost plně obsáhnout nové přetvořený svět a přenášející tuto ztrátu na hlavní postavu, provází nakonec každého hrdinu z post-apo civilizace. Kvůli této rozpolcenosti mezi světem o sobě a světem pro postavu nejsou post-apo fikce zpravidla čistým žánrem, ohraničeným jasnými pravidly, nýbrž benevolentnějším sub-žánrem, v němž vedle sebe koexistují stará pravidla s novými ustanovenými po světové katastrofě, díky čemuž není Kniha přežití projektem ani vyloženě ambiciózním jako Chvalozpěv na Leibowitze o snaze mnišského řádu zachovat po atomové válce co nejvíce vědomostí z minulosti, ani marshallovsky-dravým, a vzbuzuje tím otázku, jestli než dojít do extrému není lepší kompromis mezi artem/midcultem a žánrem. A odpovídá, že kompromis není k zahození, ačkoliv takový film pak může být napadnut jednak z důvodu přílišného kazatelství, druhak proto, že postrádá více akce. Nespočívá ale právě v tomto výlučnost Tarkovského Stalkera - totiž v tom, že patří do arthouseu, ale střílí se v něm, navštěvují se v něm jiné světy a některé postavičky jsou přes nelíčenou apelativnost téměř až komiksové? (26.12.2010)

Neskrývaná celovečerní reklama na křesťanství, která - možná zázrakem, ale spíš omylem - docela obstojně baví. Paralely k westernům (bitka s cizincem v baru, duel na ulici, střelba z gatlingu) tedy nevidíme v post-apokalyptickém subžánru poprvé, ale spolu s WTFózními vtípky a (bůhví jestli záměrně) legrační postavou Eliho, který v sobě kombinuje apoštola Pavla s terminátorem, nám neustále připomínají, že tady o víc jak zábavu pro teenagery nešlo. Jen doufám, že do San Francisca doběhl ještě někdo, kdo zachránil Bhagavadgítu. Jen s jedním náboženstvím by v znovuzrozeném světě byla asi dost nuda. (15.02.2010)

Postapokalyptická záležitosť s krásnymi akčnými scénami inklinuje k westernu viac ako by sa na prvý pohľad zdalo. Podobne ako vo War of the Worlds (útek po diaľnici) či Terminator Salvation (John Connor riadi vrtuľník) nám tvorcovia ponúkajú scénu natočenú na jeden záber a to prepadnutia domu kde kamera lieta cez steny domu, rozpadávajúceho sa pod návalom guliek z rotačného guľometu. Najviac sa mi páčilo ako sa tvorcovia vybodli na nočné scény a tak sa všetko akčné odohráva za dňa a tým pádom je to prehľadné a za noci sa rieši akurát tak kniha. (24.01.2010)

Parádní Denzel v solidní apokalyptické putovačce. Režije Hughesových bratří působí trošku odtažitě, ale svět kterým Eli kráčí vypadá zatraceně působivě. Akce je hodně dobrá i když házená do děje možná trochu násilně, abysme se po cestě nenudili. Mile Kunis to sluší se slunečními brýlemi i bez nich. San Francisko navíc patří k mým oblíbeným městům a vidět ho v tomhle stavu za to stálo. (01.06.2010)