Silnice

Šedesátá léta nám dnes připadají jednolitá a jednosměrná. Bylo jasné, kdo je velký režisér, kdo velký herec, co je art a co je pop. Fellini odkázal do šedesátých let dva úhly svého pohledu na společnost a na umění. Někdo se stal přívržencem Sladkého života, jiný Silnice. Nikdo však nepochyboval, že Fellinimu patří padesátá léta a kus ze šedesátých... (23.03.2014)

Silnice patří mezi vrcholy první fáze tvorby Federica Felliniho a je nemožné zařadit ji do jednoho konkrétního žánru či stylu. Fellini vychází z neorealistické poetiky, avšak v každém momentě ji skrze osobitý pohled povyšuje na divácky atraktivnější a významově hlubší úroveň, nemluvě o úrovni estetické. Modernistický přístup k filmu u Felliniho ovšem netkví v záměrném obcházení a podvracení narativních či technologických postupů, popř. experimentování s tempem (na rozdíl od Michelangela Antonioniho). Je to něco naprosto abstraktního, fantaskního a těžce uchopitelného, co utváří Felliniho filmový jazyk. V popředí všeho však stojí neutichající zájem o člověka. V Silnici režisér spojil osudy prostoduché, ale laskavé Gelsominy (úchvatná Giulietta Masina) s hrubým cirkusákem Zampanem (Anthony Quinn), jenž je přinejlepším necitou a barbarem, který Gelsominu pouze využívá, uráží a peskuje. Gelsomina má svého "šéfa, kolegu a manžela v jedné osobě" i přes všechny strasti velmi ráda. S bodem obratu v podobě rvačky mezi Zampanem a Bláznem se Silnice stáčí do svého závěru (scéna na pláži), jenž je jedním z pro mě nejdojemnějších momentů, s jakými jsem měl kdy možnost se ve filmovém umění potkat. Okamžik, kdy si Zampano uvědomí, jak moc Gelsomině ublížil a jak moc ji měl vlastně rád, aniž by jí to ovšem kdykoli předtím, byť jen naznačil, mě zkrátka vždy přivede k slzám. A nestydím se za to. Silnice je můj zamilovaný film, který dodnes neztratil nic ze svého kouzla ani významu. (01.03.2022)

ocenenia : "Vatikánsky zoznam" (vznikol v roku 1995) - zaradené v sekcii 'Umenie' ◘◘◘◘ Oscar 1957 - Najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ Dva odlišné svety narazili na seba.... dva svety, ktoré na seba narážajú v mysliach snáď každého človeka..... túžba po jednoduchosti, láske, radosti, blízkosti druhého človeka, to všetko môže viesť až k "bláznivému" správaniu.... a presne takýto mániodepresívny, raz žalostný a vzápätí radostný výkryk sa zrkadlil v roztomilo posmutnelej tvári Gelsomini ..... a druhý svet, svet tvrdej reality, každodennej potreby jesť, spať, zarobiť peniaze, v podaní Quinna dovedené až do priam zvieracej pudovosti a nezmarnej vôle ruvať sa so životom aj bez ohľadu na okolie... samozrejme, takýto postoj má na človeka tak isto deštruktívny dopad, zatrpkne, zahorkne mu srdce, doslova skamenie, a k plaču väčšinou precitne až vtedy, keď už je neskoro :( .... krásna kamera, krásna výprava, a smutný príbeh o láske, ktorá nemohla (a nemôže) byť naplnená.... síce si nemyslím, že film patrí do "TOP 10 filmov všetkých čias", ako som to už v pár rebríčkoch videl, ale to neznamená že by odo mňa nedostal jasných 90% (10.03.2010)

Reziser Federico Fellini natocil snad svoje najlepsie dielo, ktore mozno povazovat za jedno z kultov minimalne europskej kinematografie, ak nie rovno svetovej. Tuna je taliansky neorealizmus v plnej krase a nadhere. La Strada je nadcasova existencialna drama ktora ma prekvapivo dejovu liniu. Vo filme na divaka zvlastne posobi taliansky vidiek - svet opustenych pozemkov, pustatin, prazdnych ciest, osarpanych plotov a luk. Tymto svetom tiahne Zampano /Anthony Quinn - neskor aj Viva Zapata s Marlonom Brando/ spolu s dusevne obmedzenym dievcatom Gelsominou /Giuletta Massina/. Zampano je vykresleny v roli excentrickeho zaporaka, s ktorym je nemozne sympatizovat, naopak, Gelsomina je vykreslena ako dobra dievka s velkym srdcom a obcas aj komedialnym talentom, akurat je dusevne trochu mimo. Exteriery povojnoveho Talianska divaka zaujmu, kedy sa roku 1954 uz talianska ekonomika a spolocnost pomaly ale isto pozviechala z vojnovych hroz rokov 1939 - 45 a rezim Benita Mussoliniho uz tiez patril do minulosti. Sympaticky je hlavne ten fakt, ze film funguje aj ako akasi roadmovie film z Talianska 50. rokov. Fellini tymto dokazal, ze ma nielen talent, ale aj ze pravom patri medzi velikanov svetovej kinematografie. Zaroven aj jeden z oblubenych filmov reziserskeho velikana menom Ingmar Bergman : 98 % (18.04.2015)

Taliansky, hovorený Charlie Chaplin hraný bravúrnou Giulietta Masina, ktorá podala neuveriteľný výkon. Bez nej by toto bol len obyčajný film čo vyšumí za desaťročie. Masina mi hneď pripomenula Charlieho Chaplina a nádherne ovládala svoju mimiku. Postava Gelsomina vzbudzuje u diváka rôzne pocity a niekedy aj rôzne pocity zároveň (smútok a smiech zároveň napríklad) a to len svojou tvárou. V jednu chvíľku sa Geslomina smeje a za päť sekúnd má smutnú tvár. Niečo takto zahrať ako Masina je klobúk dole a keď nemáte klobúk dajte dole všetko čo je na stole. Anthony Quinn hral tiež výborne. Takže máme film, ktorý je pozdvihnutý do výšin hlavne za herecké výkony. Nemám celkom v láske takýto prechod ku koncu, ale La Strade to odpúšťam a páčila sa mi. (06.06.2015)

Páni. Tak Fellini asi bude jedním z režisérů, jehož filmy se mi budou líbit, jelikož se mi od něj líbila už jenom Zkouška orchestru a Silnice je ještě o několik tříd lepší. Perfektně promyšlené postavy, perfektně promyšlený jejich vývin, perfektně promyšlený děj a je toho mnohem víc, čím je Silnice opravdu povedeným a celkem silným filmem. Příběh je postavený na dvou hlavních postavách - Zampanovi, lamželezovi, který je neskutečný sobec a hulvát a Gelsomině, podivně se chovající, naivní holce, která se snaží zjistit, jaký je její životní úděl, jelikož jí připadá, že je k ničemu. Začne to celé nějak moc náhle, charakter Gelsominy poznáváme pořádně až po cestě, ale i tak bych na začátku neřekl, že z toho nakonec bude tak silný film. Čím blíže konci, tím více se mi Silnice líbila víc, tím více na mě doléhal její zvláštní smutek (který tu sice je obohacen o pár komediálních prvků, ale i tak) a finální scéna na pláži má takovou sílu, že bych ji možná zařadil mezi nejsilnější filmové scény vůbec (kam zařazuji třeba finální scénu Tarkovského Nostalgie). Každopádně, Silnice je skvělý film a pokud Fellini natočil ještě lepší film než tenhle, putuje do mé TOPky režisérů. Po Silnici ho mám někde těsně pod čarou. 5* (04.08.2019)

Naprostá paráda. Moc se mi to líbilo a nasmál jsem se jakomálokdy. Osobně mi moc nevyhovoval konec a poslední cca třetina a taky si myslím, že to z velké části stalo na charismatu Quinna a bezprizorního šarmu Masiny. S kýmkoliv jiným by to byla neskutečná bramboračka. DOufám, že si Sorentino dělal poznámky, že jde udělat hluboký a zábavný film i bez intoušského machrování o ničem. 10/10 (28.12.2015)

Velmi silný film - Zampano je primitivní slaboch první kategorie!!! (05.12.2006)

Přepsáno v srpnu 2019. Silnice je intimním obrazem po životě dychtivé duše Federica Felliniho. Silnice je druhem tvorby, která rozněcuje intelektuální mysl k zaručeným interpretacím ušlechtilého rázu. Je to podobné i dnes, kdy vznikají početné performance moderního umění, po jejichž dokončení sami tvůrci dodatečně a horečně hledají a pak nacházejí chválihodně vzletné humanistické a politicky korektní cíle a publikum v úžasu aplauduje, byť původním záměrem byla pouze životně velmi důležitá potřeba výdělku živobytí a samotné představení vsází jen na efekt, abnormálnost či pikantnost formy. Silnice není tímto druhem umění, je výrazem nitra, dotýká se duality vnitřního světa a jedinečně využívá kontrasty, morální zásady a obecné zákonitosti tendencí, vymezující vlastní lidskou povahu a její přirozené chování. Protiklad je výchozím pravidlem, prostředkem i stimulací. Křehkost a drsnost, laskavost a neurvalost, nevinnost a živočišnost, ostýchavost a živelnost, láska a smrt. Neschází ironie a drzé provokování. Silnice je niternou básní a z omšelosti vyvstávají oblouky a kontury řeckého ducha, plápolající touha po kráse, estetice a harmonii. Poetika kontrastů je láskou. Animálním prvkem poetického výrazu nitra duše je Zampanò (velmi dobrý Anthony Quinn s hlasem Arnolda Foà), potulný cirkusový silák a pouťový komediant. Hrubost je instinktivní ochrannou slupkou, strach štěká a zastrašuje možné prvky nebezpečí bolesti vlastní duše. Strach z osamělosti se vztekle ohrazuje v domnění pocitu ohrožení a nenasytně uspokojuje základní pudy a jejich naléhavé potřeby. Láska si krutě pohrává s možností úplného naplnění. Naivní nevinnost duše je Gelsomina (pozoruhodná Giulietta Masina), citlivá venkovská dívka v zasnění intimního strachu. Křehkost má nebývale odolné odhodlání a víru v soulad zvuků i pocitů. Bezstarostná radost ze života je cílem i životní potřebou. Láska má své předurčení i poslání. Důležitým prostředkem pnutí a konfliktů je Matto (velmi zajímavý Richard Basehart s hlasem Stefana Sibaldiho), provazochodec a neposedný pokušitel základní myšlenky strachu. Je tím, po čem toužíme, i tím, z čeho máme největší strach. Je principem i pocitem. Z dalších rolí: zkušený provozovatel cirkusu Giraffa (Aldo Silvani s hlasem Cesara Polacca), k tělesným potřebám otevřená vdova (Marcella Rovere), pomocnou ruku podávající jeptiška (Livia Venturini), Gelsominina chudá matka (Anna Primula s hlasem Francy Dominici), či pud chtíče uspokojující hospodská animírka (Giovanna Galli). Silnice je kouzlem poezie zamyšleného nitra v rozkolu duální podstaty. Je to píseň reality snu, je prostředkem, závazkem i osvobozením. Kontrast, syrovost, sen, pocit, řecký duch. Neobyčejný umělecký prožitek! (12.04.2010)

Existenciálna cesta dvoch kočovných cirkusantov. Kde cesta je sám život, v ktorom je hnev v kontraste s dobrotivosťou, suverénnosť s pokorou, pohŕdanie s láskou. Nehostinné prostredie – spustošená krajina, pusté lúky a špinavé krčmy – je odrazom vnútorného života postáv. Dokonalí herci zachádzajú pod kožu: odpudivý Anthony Quinn, z ktorého cítiť mastnotu a špinu; Giulietta Masina ako postavička akoby z iného sveta prekypuje nevinnosťou a so svojím kukučom je ten najsmutnejší klaun, aké som kedy videl a Richard Basehart (mne známy z amerických/britských noirov) prekvapuje s komickým talentom ako filozofujúci poloblázon a povrazolezec. Aj keď cirkusové postavy zvádzajú k jeho obľúbenému magickému realizmu, Fellini tu naopak inklinuje k neo-realizmu, čo len pridáva na sile jeho výpovede. Motív Nina Roty je pohladením duše... (19.02.2021)

Nuda k posrání #101. Viz Osvícení. 25% (27.01.2022)

No neviem. Nie je to sice zle, ale viac nez dobre pre mna urcite nie. A.Quinn je vyborny, rovnako aj G.Masina, ktorej vystupy niekedy prerastaju do grotesknych rozmerov. Kazdopadne som vsak cakal viac, ani nie tak od hercov,ale od zrejme od pribehu,ktory mi nepripadal byt nijak putavy. (02.08.2006)

Profesionálně natočený a víceméně běžný produkt ze školy italského neorealismu s některými jeho typickými rysy - např. zobrazování lidí z chudých poměrů či vliv levicového myšlení (vylíčení postavy Zampana výborně zahraného Anthony Quinnem, hlavní postava je spokojena s tím, že je jenom loutka...), dá se říci, že Silnice je takovou šablonou této kinematografické éry. Co mě zde překvapilo, je jméno producenta filmu Dino de Laurentise, který je mezi širokou veřejností známý spíše jako producent vysokorozpočtových béček (Flash Gordon, Rudá Sonja, Conan aj.). Sympatický komentář: Shadwell. (21.05.2010)

V tomto filmu nam svou vynikajici rezii Fellini ukaze srozumitelny pribeh cirkusaka Zampana a jeho asistentky Gelsominy, kterak kocuji po Italii. Po technicke strance nelze filmu nic vycist, stejne tak hereckym vykonum, kde dominuje Giulieta Masina svou mimikou a charismaticky Anthony Quinn. Slusne vykresleni obou postav a hezka hudba. Mozna filmu chybi nejake vetsi dejove zvraty ve scenari, pro vyse jmenovana pozitiva se vsak nedivim, ze se dodnes jedna o jeden z nejvyraznejsich evropskych filmu vubec. Hezky filmovy zazitek. (06.07.2013)

Na Silnici mně vždycky vadila Giuletta Masina a po nedávné hysterii okolo Susane Boyle jsem konečně pochopil proč. Ale i přes tu falešnou iluzi prosťáčka božího uprostřed nehostiného světa je Silnice silným podobenstvím. Ukazuje Italy jako ovce putující tu za křížem, tu za machistickým rádoby umělcem, který zná jen jeden silácký trik a ten s úspěchem opakuje pořád do kolečka. A bezstarostný smích provazochodce se ukazuje slabým proti tradičnímu rozdělení rolí v italské společnosti, ve které žena pokorně přijímá svou úlohu (viz noční rozhovor s Bláznem) a nechá se vést násilníkem (stejně jako ve válce italský národ). (18.12.2010)

Film veliký pro svůj scénář a herecké výkony, film veliký pro svou atmosféru, a film veliký hlavně pro své hodnoty, 5 hvězd. (13.01.2016)

Overrated. (28.07.2019)

Svojim posolstvom predchnutým kresťanským duchom je tento film, ktorý Felliniho preslávil po celom svete, jednoducho krásny a čistý ako Duch svatý. Z pôvodného zámeru vytvoriť "chmúrnu rozprávku" vzniklo nadčasové veľdielo, ktoré má čo povedať každému, kto je ochotný načúvať. Film, ktorí jedni označili za "zradu neorealizmu" a druhí zas vyzdvihovali jeho "čisté kresťanstvo", pritom nebol myslený ako jedno ani druhé, šlo len čisto o vyjadrenie autorovho pohľadu na svet, strachu zo samoty, vízií zániku, znechutenia z našej civilizácie a nádeje, že ľudské hodnoty napriek všetkému pretrvajú. Nezačnem radšej rozoberať, či sú oné vyzdvihované hodnoty položené na správnych základoch alebo sú iba útechou pre slabých, chudákov a hlupákov, odpoveď by som aj tak nenašiel. Podstatné je, že CESTA je silne znepokojivá, nenechá diváka chladným a prinúti ho rozmýšľať, čo bol presne jeden z cieľov, ktoré Fellini svojimi filmami chcel dosiahnuť, hoci si to možno ani sám neuvedomoval. Každopádne, neexistuje vo svetovej kinematografií veľa filmov vyjadrujúcich sa tak výstižne a pôsobivo k téme pokory. Mám len trochu problém s tým, že je pre mňa z filmového hľadiska trochu málo výrazný, inak by som s hodnotením neváhal. (20.10.2006)

Tak krásné, ale zároveň smutné. Ale což, copak takový není ani život sám? (01.06.2008)

„Na počátku Silnice byl jen zmatený pocit filmu, náznak melodie, která ve mně vzbuzovala neurčitý smutek,“ řekl o Silnici Federico Fellini. A co řeknu já? Jsou tvůrci, kteří dovedou vyvolat u diváka mrazení v zádech, tísnivý pocit nebo i strach. A jsou tvůrci, kterým nestačí drásat, ale musí to být až na krev. Silnice je krutou pohádkou i zřetelnou alegorií o dobru a zlu, o lásce a svobodě a o tom, že všechno má (snad) nějaký smysl. Protože pokud je zbytečný jediný kamínek u cesty, pak jsou zbytečné i všechny hvězdy na nebi. Zajímavé komentáře: GilEstel, Kmotr (02.07.2012)