Silnice

Skvost. Popisovat by znamenalo znevažovat. Snad jen, že Giulietta Masina hrála tak, líp to už prostě nejde. (18.04.2010)

Felliniho často opěvovaný film Silnice, je přechodem od klasického neorealismu k poněkud optimističtějšímu realismu, který obsahuje komediální prvky. Někdy se nazývá neorealismus růžový. Ta komediální růžovost je zde ztělesněná postavou Gelsominy. Ona je ženským klaunem, který dokáže místy rozesmívat i v prostředí největší deprese. Ona je prostoduchá dívka, která s dětskou nevinností a bezradností hledá smysl svého života. Název silnice je opravu výstižný. Není to jen pojem napovídající, že uvidíme „roadmovie“ z 50. let, ale je v tom i skrytý význam hledání duchovní cetsty, hledání své existenciální podstaty. I tento význam je s kočováním komediantů spojený. V tomto významu má film blízko k Antonioniho tetralogii citů. Stejně jako Antonioniho hrdinky ztvárněné Vittiovou hledají smysl svojí existence v impulsech vnějšího světa, koná tak i postava Gelsominy ve Felliniho filmu LA STRADA. Rozdíl je v tom, že Antonioni mluví v hádankách a jen naznačuje prostřednictvím atmosféry, zatímco Fellini nás nechává vnímat city prostřednictvím jasně čitelného hereckého projevu Masinaové. Nezbývá než znovu smeknout před jejím herectvím. Tragikomičnost postavy Galsominy je vlastně obsahový axiom celého filmu. Její bezvýchodná situace, kdy je v soužití s člověkem, který ji trápí, ubližuje a brání rozvíjet její vlastní kreativitu, jí psychicky ničí. On je jejím povahovým protipólem. Přes to všechno není schopná ho opustit. Ona strašně cítí potřebu být někomu užitečná. V tom spatřuje možnost naplnění své existenciální podstaty. V jednom klíčovém rozhovoru artisty Blázna s Gelsominou, se dozvídáme, že vše má na světě svůj význam. Jako příklad je jmenován obyčejný kámen ležící na cestě. Proto i to, že ona žije po boku Zampana (Anthony Quinn), musí mít svůj důvod. V domění, že jí má Zampano přecijen rád a v domění, že jí bude potřebovat, odmítá naději lepší budoucnosti a zůstává. Její oddanost ale není opětována a Gelsomina ve vztahu dále trpí. Když dojde k vraždě její platonické lásky (Blázna), která jí dávala v životě naději, psychicky se hroutí. V ten moment dochází ke změně v chování Zampana, když se snaží Gelsomině pomoci toto období překonat. V této nové úloze je ale sám bezradný. Proto selhává a rozhodne se Gelsominu opustit. Když se po pár letech náhodou dovídá o její smrti, hořce lituje všeho, co se stalo. Konečně se v něm probudily city, které dříve neznal. Snad nakonec právě její smrt musela přijít, aby on mohl začít žít. Aniž to Gelsomina věděla, její život měl nakonec přecijen nějaký význam. 92% (23.12.2010)

Tak tento film vo mne dozrieval ako víno. Po prvom zhliadnutí som to videl na štyri hviezdy, po druhom som už uvažoval nad piatimi. La Strada predstavuje nezabudnuteľné úzke prepojenie dobra so zlom. Na jednej strane je stelesnené dobro a čistučká prostoduchá dušička v podobe Gelsominy, na strane druhej je tu primitívna krutosť a čisté zlo v podobe hrubiána Zampana. Do toho sa ešte priplietla tretia osoba v podobe Blázna, ktorý toto prepojenie filozoficky obaľuje, pričom niekedy to zachádza až do existencionálnej metafory, nad ktorou je radosť popremýšľať. Áno, všetky veci, živé i neživé, by mali mať svoj zmysel a úlohu, pre ktorú sú na tomto svete, nie je väčšieho šťastia pre človeka prísť na tú svoju. A nie je väčšieho nešťastia ak človek svoj zmysel nikde nevidí - Zampano v jeho poslednej scéne. Nádhera. 85/100 (22.11.2015)

Pro Carla Carretta prý znamenala postava Gelsominy rozhodující impuls, aby opustil místo předního funkcionáře Katolické akce a slezl z kariérních výšin až do noviciátu Malých bratří Ježíšových na Sahaře, kde mohl sdílet život lidí na samém okraji společnosti. Bůh si používá nejrůznější cesty, jak použít filmů i poměrně sekulárních k tomu, aby zasáhl srdce lidí. Dokážu si představit, které scény musely nejspíš na duchovně otevřeného diváka zapůsobit: noční debatas provazochodcem o tom, že nikdo není zbytečný, Gelsominina rozmluva s mladou řeholnicí o smyslu cesty a stěhování, o opuštění důležitého kvůli Nejdůležitějšímu. Silné jsou i okamžiky, kdy Gelsomina nahrazuje Zampanovi svědomí, a je proto odvržena... a zapomenout nelze ani na slzy v poslední scéně . Rozumím, co asi může oslovit, a sám nevím, proč mě to neoslovilo. S panem Fellinim si prostě nerozumím. Zatím pro žádný z jeho filmů jsem se nedokázal nadchnout a mám potíž cítit s jeho hrdiny. Hledím na vše s odstupem a nudím se. Doporučuji zhlédnout... třeba se nadchnout dokážete. (14.06.2010)

Srdce zdánlivě kamenné, svobodně bláznivé a jedno nesmírně křehké. Krásný příběh o střetu tří osob a jejich cest, který svou nejsilnější scénu nabízí jen z vyprávění a vše ponechává na divákově fantazii...funguje krásně. I přes všechny kvality tohoto, mám u Felliniho silnější film, čemuž přizpůsobuji i hodnocení. (17.03.2019)

Že se zapřísáhlý cynik jako já před plátnem rozplyne v kočičí pšouk, to by mě ani vzhůru nenapadlo (johoho, chachacha). Jsem za to rád. Silnice byla super. (11.07.2012)

quinn je prototyp drsného chlapa! nesmierne krásny film a asi najsmutnejší film, aký som videl. tento film bol smutný od začiatku, úplného začiatku až po úplný koniec. nádherné smutné dielko o potrebe niekoho mať. silák zampano je jedna z najlepšie vymyslených postáv, aké som za posledný čas videl. fellini bol génius . . . (31.10.2007)

Anthony Quinn a Guiletta Massina zahrali v tomto filme asi najsmutnejší a zároveň najkomickejší pár v histórii kinematografie. Netreba na to ani prvoplánové žánrové prvky melodrámy, ani bláznivé rádoby komické gagy. Oceňujem herectvo Quinna, ktorý svoju výrazne nesympatickú postavu zahral tak, že on sám ako herec a človek mi ostal stále sympatický. Napríklad Fernando Ray sa mi svojimi postavami zhnusil. Najvýraznejšie posolstvo Cesty je, aby sme si vážili, to čo máme, pretože ak to stratíme, môže byť už neskoro. (28.05.2012)

Milá psychologická hříčka jedné hloupě zamilované zmatené slečny a chladného cirkusáka Zampana, jež je docela právem považován za světovou klasiku. V dnešní době sice samotný příběh působí lehce neuchopitelně a téměř nereálně, stále si ale zachovává svou osobitou atmosféru, cit pro chování a motivy hlavních postav, detailně předanou armosféru okolí a herecké výkona Anthonyho Quinna i Giulietty Masiny i dnes ohromují. Tak, že i Eva Zaoralová po jeho snad stém zhlédnutí zůstává okouzlena... (08.07.2012)

Ďalší z radu Felliniho filmov, u ktorých spomienka na jeho premietanie pred desiatkami rokov nekorešponduje so súčasným pohľadom. Možno ma vtedy strhla klubová atmosféra, možno to spôsobila mizerná konkurencia v kinách, neviem. Cesta ma nenudila, tvár Giuletty Masiny by sa uplatnila aj v nemom filme, Quinnov hrubián nemal chybu, krásny bol aj hudobný motív Nina Rottu. Tak čo mi vlastne prekážalo? Nemôžem dať viac ako tri hviezdičky filmu, ktorý síce má všetky atribúty kvalitného filmového diela, ak ma príbeh potulných komediantov v povojnovom Taliansku nezaujíma a na to, aby som pátral "čo tým chcel Fellini vyjadriť" nemám čas ani chuť. (22.09.2011)

Ve snímku mě nejvíce zaujala dobře vykreslená atmosféra poválečné Itálie, vizuální styl a hlavně herecké výkony hlavní dvojice. To je tak vše. Děj mi nesedl a často mě nudil. Možná časem tomuto snímku příjdu na chuť. (12.06.2011)

Dost možná nejpřístupnější Felliniho film o pohledu na život za cirkusovou scénou, kde se film zaměřuje převážně na nevyrovnaný vztah cholerického siláka a jeho plaché pomocnice. (14.07.2012)

47th KVIFF 2012 - SPECIAL EVENTS - Zvláštní uvedení (La strada / LA STRADA / Silnice) (15.07.2012)

Giulietta Masinová je naozaj veľmi maličká pri svojej výške 1,57 m, kedy je oproti Anthonymu Quinnovi až o dobrých 28 cm vzrastovo nižšia, pritom zasa taký Richard Basehart je na tom v podstate o čosi lepšie, keďže je od Gelsominy vyšší iba o 18 cm, čiže by si tým pádom mala lepšie sadnúť práve s Il Mattoom, než zrovna so Zampanòm, ktorý ju pôvodne „odkúpil” za 10 000 lír, aby ho následne sprevádzala, ako potulného artistu po rôznych vystúpeniach v rámci krajiny, skrátka dobrá asistentka po ruke, sa určite vždy hodí, len akonáhle by ju začal trebárs pre nič, za nič, „peskovať”, tak by mohlo kľudne nastať práve to, že by uvažovala nad potenciálnym útekom do rovného náručia tohto "Blázna", alebo by si to nasmerovala priamo domov, a či ešte jestvuje i úplne iná možnosť? / Ani celkový menší vzrast tejto mimoriadne talentovanej herečky jej nezabránil v tom, aby nepodala priam majstrovský, herecký výkon, pričom používa nielen klasickú, verbálnu komunikáciu, kedy miestami vedie zaujímavé rozhovory s hlavným protagonistom, či aj s ďalšou postavou v podaní Dicka Baseharta, ale zároveň by som vyzdvihol i jej neverbálnu komunikáciu so snáď ešte častejšími mimikami a gestami, ktoré ešte celkovo zvýraznili herečkino stvárnenie, a tak po spojení obidvoch prvkov dohromady, sa vskutku jedná o to, čo si divák z tohto filmu jednoznačne najviac odnesie a zapamätá! \ Nevravím, že by za ňou obidvaja zmieňovaní páni nejako zvlášť zaostávali, ale keď Zampanò momentálne zo seba nestrháva železnú reťaz, tak len väčšinou šteká, ako vzteklej pes, čo môže dokonca človeka i poriadne pohrýzť, a zase taký Il Mattoo sa iba ustavične uchechtáva, ako by akurátne utiekol z blázinca, že aj rovno do Zampanòvho ksichtu, čo by nejedného vyviedlo z miery, však? / Proste snímok je popretkávaný najrôznejšími, medziľudskými vzťahmi, z čoho sa vzápätí vytvárajú naprosto (ne)predvídateľné situácie s tým vari automaticky spojené, čo v konečnom dôsledku postavy zavedie do najrozmanitejších osudov, aké si vôbec dokážeme predstaviť, aj s prípadným, smutným dodatkom na záver. Jednu hviezdičku napokon strhnem, čo ale absolútne nemení nič na tom, že v tomto prípade stále ide o nadštandardne kvalitný filmový zárez, o akom môžeme v súčasnosti mimochodom iba snívať... (19.10.2022)

Giulietta Masina mě naprosto odrovnala svojí okouzlující formou smutného klauna, což z hlavy nedostanu už asi nikdy. V kombinaci s démonickým Antohony Quinnem a tentokrát poměrně lehce stravitelným počinem z Felliniho kuchyně se pro mě jedná o nezapomenutelný filmový zážitek a už se těším na divadelní představení, ve kterém se v těchto rolích ráda podívám na Báru Hrzánovou a Radka Holuba. (06.10.2020)

Silnice je nesmírně silný a syrový film s hereckými výkony tak přesvědčivými, že vás vůbec nenapadne chápat je jinak než jako reálný příběh. Skvělá je režie, kamera, střih. Co víc k tomu dodat? Snažit se číst příběh jako alegorii či dokonce dávat jednotlivým postavám hodnotová znaménka asi nejde. Spíš jde jen o to, vychutnat si ty prchavé okamžiky štěstí, a taky bolesti a smutku a samoty... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: sportovec, Aqualung, troufalka (07.06.2020)

Felliniho dráma je predovšetkým o hereckých výkonoch dvojice Masina - Quinn, každý odohral svoj part dokonalým spôsobom. (11.09.2011)

Chaplin v sukni v podání Giulietty Masinové, která se stává dojemným ženský klaunem v roli Gelsominy ve Felliniho Silnici. Gelsomina je koupená pomocnice, která se snaží o soužití se svým pánem, despotou Zampanem (Antony Quinn). Jako potulná komediantka hledá smysl svého života, během něhož narazí na něco mnohem většího, na lásku, která v ní začne probouzet silné emoce. Křehká postava v plandavé pláštěnce, klaunské nalíčení a velké udivené oči, jsou přednosti, které z neprůbojné a lehce pomatené uličnice Gelsominy dělají dojemného klauna v sukni. Při pohledu do kamery dokáže Masinová skrz svou filmovou postavu vzbudit city v divácích, ale nakonec i v despotovi (Zampana), který díky ní přeci jen dokáže najít cestu k životu. Její úsměvné grimasy, mimické proměny a hravé gegy, zastírají trpký úděl, s kterým se musí jako potulná komediantka s mentálním postižením vyrovnat. I v smutných momentech umí rozesmát a svou aurou, - rozsvítit ponurá místa, kam již světlo nesvítí. Masinová objevila v ženské duši mnoho zákoutí, jedním z nich, tím nejvýraznějším, je dětská nevinnost Gelsominy. Ta je jako dítě, které se řítí po cestě dospívání. Je bezprizorním živlem, co má kuráž a oplývá láskou k životu. Svůj dětský elán zobrazuje v energickém pohybu těla i v poloze hlasu. Jako bezelstné dítě vnímá svět kolem sebe citlivě, čelí základním lidským citům, touhám a lidské zlobě. Giulietta Masinová vytvořila ve filmu svého manžela dojímavý portrét ženy, jejíž vnitřní krása září navenek. (10.01.2011)

S italským neorealismem a především s Federicem Fellinim si opravdu těžce nerozumím. Asi možná proto mě hlavní hrdinka filmu neskutečným způsobem iritovala. Její obličejové přehrávání ve mně vzbuzovalo odpor a první polovinu filmu jsem jí přál rychlou a bolestnou smrt. Dojmu nepřidávaly tradičně strašlivé postsynchrony. Postavy kolikrát mluví, aniž by vůbec otevíraly pusu a povětšinou zní jako parodie sebe samých. Zlom v mém diváckém zážitku alespoň částečně nastal v závěrečné půlhodině, kdy jsem začal vnímat sílu dramatu situace a představoval jsem si, jak by mohl být film se stejným obsahem zajímavou podívanou, kdyby měl jiné herce a lepší zvukovou kvalitu. 4/10 (09.05.2018)

60% (29.04.2010)