Kawasakiho růže

I tváří v tvář zlu má člověk volbu. Není nevyhnutelné žít jako slaboch…. Láska prý hory přenáší…. přenese několik lidí přes práskačský svazky? Zajímavá filmařina – něco jiného snad nikdo nečekal. Síla dialogů a monologů o lidech a morálce let minulých má posloužit jako memento proti ztrátě kolektivní paměti. Je to téma ze života. ALE….kdo za pár let pochopí, proč člověk mohl udělat takovou věc? Co budou příští generace vědět o slabosti? A jak my dneska poznáme, kdo je a kdo není svině? Hřebejk a Jarchovský se nebojí o minulosti mluvit. Což je dobře. Spíš jde o to, jestli má pro vás cenu tohle poslouchat. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Máte za zeťáka debila. 2.) Chci se naučit vést výslech. 3.) Nevím, z čeho se dělá ,,sobeckej“ guláš. 4.) Kámoši v Bartolomějský mi říkali ,,DOKTOR“. 5.) Chci vidět doktora Sovu jako hajzla. PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (12.05.2010)

Staré hříchy mají dlouhé stíny. Duo Hřebejk-Jarchovský tematizuje vinu a ztrátu kolektivní paměti- a tentokrát nejde publiku po srsti, ale nabízí časté změny perspektivy, což vinu nerelativizuje, ale naopak ji hledá a nachází v různých formách - kriminální, politickou, morální a metafyzickou, jako kdyby si scenárista přečetl Jaspersovu Otázku viny či díla Arendtové. Nejpalčivěji působí čtyřboj v rámci televizního pořadu- konfrontace postojů estébáka s vizáží pohádkového dědečka a aurou noblesního zla, umělce-exulanta, jemuž onen nenapodobitelný free aspekt propůjčil neherec, fotograf Kratochvíl, váženého vědce a lékaře, v němž bublá vina za slabost, a jeho loajální manželky. Rodinné nánosy v podobě manželské krize, problémů s vnučkou a zetěm působí jaksi navíc, omáčkově, není nutné pestré spektrum postav. Nesmírně účinná je komorní výslechová metoda a zprostředkované obrazy výpovědí postav před kamerou. Zatímco kolektivní a rodinné scény v první části připomněly, co mi na hřebojarchovském filmu vadí (předvídatelný mix sentimentu, hladivého humoru s občasným peprným slovem a srdcervoucího dramatu "pozor, bude divadlo") , jakmile reportéři pátrají po ztracené paměti, najednou je film nečeský, naléhavý, neuhýbavý. Stačí nechat mluvit do televizní kamery Chudíka a zazoomovat na jeho nečitelné oči, stařecké ruce a velebný úsměv, pustit před kameru Danielu Kolářovou a sledovat, jak vypráví o době, kdy bylo náročné nebýt sviní, rozvažovat nad tím, zda je ústřední postava v uměřeném podání Martina Huby pouze vyjádřením slabosti jedince, nebo i síly systému. Kawasakiho růže bloudí v retrospektivě normalizace zvídavě a bez obav, komu šlápne na kuří oko, ale zároveň nesklouzává k inkvizičnímu tribunálu- a kdykoli používá prvky docudramatu, visím pohledem na plátně. A to se mi u domácí produkce nestává. 75% P.S. Čtyři poznámky: mimořádně potěšilo mazané užití díla Patrika Ouředníka v katarzní scéně. Některé aspekty a osoby zní povědomě, v detailech prosvítají skutečné osudy exulantů, disidentů i estébáků, třebaže i nepřiznaně. Daniela Kolářová zraje do krásy. Zvláštní pochvala za kameru. (11.12.2009)

Dal jsem Hřebejkovi po letech šanci se zlomyslným vědomím, že mu dané téma zlomí vaz a já si dál budu moci spokojeně alibisticky říkat, že to s českým filmem jde hlouběji a hlouběji. A on mi vpálil pěstí mezi oči, když s Jarchovským zinscenovali sérii pokřivenosti rodinných vztahů jako dusný thriller, ve kterém čaruje Šáchova fantastická kamera, která snímá plejádu dokonalých herců. Hřebejk tahá diváka skrze sérii vyhrocených situací, z nichž ty dvě nejdokonalejší (setkání milostného trojúhelníku, hádka v lese) asi nedostanu z hlavy už nikdy. S pokorou se omlouvám a pátou hvězdičku nechávám v záloze pro další zhlédnutí. Otázkou je, zda-li na to ještě někdy bude chuť. (05.08.2010)

Divný film, u kterého jsem měl během jeho sledování, ale i po jeho skončení, jakési zvláštní a rozporuplné pocity. Na jednu stranu vynikající příběh, který je zajímavý a který postupně graduje, ale na druhou stranu forma vyprávění, díky níž jsem měl několikrát chuť, především během první půl hodiny, sledování tohoto filmu ukončit. Když přijde chlap s milenkou za svou přítelkyní, v klidu si tam sednou a začnou mluvit o nějakých vnitřních hlasech, tak jsem už sahal po ovladači, že ten film opravdu vypnu. Naštěstí jsem to neudělal a on se z toho vyklubal zajímavý příběh o udavačství za socialismu. Ale ten začátek, ta první půlhodina, ta tenhle film v mých očích hrozně degradovala a už jsem se po celý zbytek filmu nemohl zbavit zvláštních dojmů, že tohle je divný film s nadprůměrným příběhem. Potom přišlo pár zajímavých scén, jako zajímavá hádka odehrávající se na chatě mezi Lenkou Vlasákovou a Danielou Kolářovou, pak samozřejmě další vynikající scéna s panem Chudíkem, který svůj part zvládl naprosto bravurně, a nakonec si celý ten film u mě napravil repatutaci natolik, že jsem ochoten ho označit jako mírně nadprůměrný, což v praxi znamená, že ode mne získává tři hvězdy. Nebýt toho zvláštního začátku, mohlo to být samozřejmě mnohem lepší. (18.11.2010)

Škoda, že si autor v první třetině teprve zmateně vybírá linie, které budou hrát ústřední prim a ty rozjezdové tak nějak nechá ve smutném polotovaru, aby se občas marně přihlásili o slovo (na celek to naštěstí nemá výrazný dopad). Poslední třetina přitom slévá postavy, příběhy a kontinenty natolik zručně, že by se sem nejen bez problému vešly, ale ještě by tuto mozaiku rozšířili o důslednější popis generačních rozdílů, který zřejmě v plánu i byl (viz. postavy dcery, tchána a vnučky, každý s jistou individualitou a minulostí), leč se kamsi vytratil. Jarchovského nedotažený, lehce rozštěpený scénář tak vylepšuje znamenitá Hřebejkova režie, živelná kamera, náladotvorná hudba a starší generace výtečných herců, výrazně převyšující tu mladší. (11.05.2010)