Kawasakiho růže

Hřebejk s Jarchovským se (alespoň protentokrát) konečně vykašlali na svoje předchozí z řady nevybočující rádoby hořké komedie a stvořili regulérní seriózní drama. A jaké! Účtuje se zde s tíživou minulostí, a to způsobem, který se dá těžko odmítnout - bez zjednodušujícího dělení na dobré a zlé, s velkou mírou pochopení (a lidskosti) a bez jednoznačných ortelů. Populární tandem poprvé snad od MUSÍME SI POMÁHAT předvádí komplexní filmový zážitek, v němž obsah nevítězí nad formou a naopak. Hudba, kamera (syté barvy, precizní záběrování) a samotné režijní vedení jsou na "přinejmenším" evropské úrovni. Minimálně stejně dobře (nebo spíš ještě líp) je na tom scénář, jenž sice ve své první třetině působí ještě poměrně "nejistě" v ujasnění si hlavního tématu (a s tím souvisejících vztahů mezi postavami), ale když už dojde na očekáváný zvrat, jede vše už téměř bezchybně. Zejména rozhovor s bachařem (pochybuji, že Ladislav Chudík ještě někdy dostane podobně lahůdkovou hereckou příležitost) a i přes svou afektovanost velmi strhující hádka v lese patří mezi to nejsilnější, co mi česká kinematografie nabídla za hodně dlouhou dobu. Jen houšť obdobně zdařilých ambiciózních projektů, které nejsou ani trochu "uchcané", prvoplánově líbivé a dějově (a i myšlenkově) impotentní. 80 - 90 % (03.02.2010)

Náš vztah s Hřebejkem je hodně bouřlivý. Z počátečního nadšení z jeho filmů se postupně vyklubalo velký zklamání z obsazování stále těch samých tváří a omýlání stokrát řečeného. Rozhodl jsem se tedy k nejvyššímu trestu, který může českého filmaře v naší zemi potkat, mým totálním bajkalem jeho filmů v kinech. Začátkem roku jsem na csfd slídil po lednových kino premiérách a narazil jsem na Kawasikoho růži, říkám si, co to asi bude za japonskou srágoru a kliknu na to a ejhle ono Hřebejk. Kouknu na herecký ansábl a málem jsem spadnul ze židle, žádná stará osvědčená partička, ale jména který buď ctím nebo vůbec neznám a tak bylo rozhodlo, říkám si Hřebejku, ty bejku, dám ti šanci a dokonce s takovou poctou, že tvůj film bude můj první kiňák roku 2010, tak snad to neposereš. A neposral !! Naopak, jedná se o bezkonkurečně nejlepšího "hřebejka" . Film má dva obrovsky silný momenty. První je výslech Chudíka jako bývalého StBáka, to jsem vzteky málem nezvlád a pan Chudík měl štěstí že jsem nebyl na place, protože kdyby jo, já bych mu jí snad vypálil, teda aby jste pochopili, ne panu Chudíkovi, toho si važím a mám ho rád, ale jeho postavě, kterou on zahrál naprosto přesně, tak jak občas slyšíme ty StBácký zmrdy v TV. S naprostým chladem, bez kapky emocí, lítosti a studu popisujou, jak lidem ničili životy, vztahy a působili jim ohromnou lidskou bolest. Druhý moment je scéna Danušky Kolářové v lese. To bylo prostě něco něuvěřitelnýho a paní Kolářová tím jen potvrdila, že patří mezi velké dámy českého filmu za svůj poctivý herecký přístup k nám obyčejným divákům. Samozřejmě na pochvalu jsou i všichni herci ( pana Hubu musím prostě jmenovat ) i neherci (zdravím PANA fotografa Kratochvíla ) Celkově na mě film zapůsobil neskutečně vyzrále, pravdivě s naprosto dokonalým koncem. Nezbývá než poděkovat za velký a silný filmový zážitek. (13.01.2010)

Současné české filmy mají se mnou problém. Když už mě neiritují mají jen velmi málo co nabídnout. Problém s Hřebejkovým/Jarchovského posledním filmem mám ale trochu jinde. Co chce vlastně říci? Že nikdo nejsme bez viny, že systém stojí za osobními tragédiemi a zároveň je osobním selháním vytvářen, hledá omluvu či obvinění pro jedno i druhé, že všechno má svůj rub a líc, cosme si tosme si? V tom případě se ptám: k čemu taková výpověď, ze které si každý může vybrat dle libosti, vlastně je? Respektive kde je hranice mezi možnostmi interpretace a absencí jasného tvůrčího názoru? V nějaké naše "Životy těch druhých" je asi zatím zbytečné doufat. (20.03.2010)

V první půli, kde se řeší rodinné vztahy, mindráky, nevěra a vážné onemocnění, film díky nadhledu, velmi slušnému hereckému obsazení a Hřebejkově režijní profesionalitě funguje velmi dobře a i přes určitou absurditu viděného je to tak říkajíc ze života. Ve druhé půli, v podstatě od momentu, kdy se děj přehoupne do Švédska a začnou se řešit problémy s hrdinovým selháním při kontaktu s STB, začne celý projekt nějak zadrhávat. Takhle totiž vypadá vyrovnávání s naší minulostí v představách našich intelektuálů, nikoliv v reálném životě, a to nejen u nás, ale i kdekoliv jinde ve světě. Německý nebo japonský hospodářský zázrak budovali často bývalí váleční zločinci, esesáci a příslušníci NSDAP a luxus kritického hodnocení minulosti své vlasti si mohla dovolit až následující generace, která v tom nebyla osobně namočená. A v drtivé většině případů nedošlo ani k takovému vyrovnání jako v Německu. V Sovětském svazu bylo za deset milionů mrtvých postaveno před soud pět mužů, a to ještě v rámci mocenského boje v politbyru. Věřím tomu, že ve velmi individuálních a řídkých případech se nějaký fízl nebo donašeč své oběti omluvil, ovšem v soukromí. Takový sebemrskačský postup, jaký zvolil Hřebejkův hrdina, je daleko hloupější než snaha násilného pedofila očistit své svědomí na kongresu zasloužilých matek. Zápletka je vykonstruovaná, některé scény a dialogy zavání patosem a nebýt profesionality Martina Huby, dopadl by výsledek i hůř. Celkový dojem: 70 %. (21.03.2010)

Největší hvězdou filmu byl pro mne do nedávna naprosto neznámý (až do uvedení jeho 13. komnaty v ČT) slavný český fotograf Antonín Kratochvíl. Ten všechny "profesionální" herce s přehledem strčil do kapsy a hrál si to podle svého se svým přirozeným kouzlem. Klobouk dolů před Martinem Hubou, který jako jeden z mála Slováků má téměř dokonalou češtinu a o jehož herectví taky nemůže být pochyb. Jinak ze začátku se film až "nehřebejkovsky" vlekl a teprve až závěrečná pointa film posunula o několik stupínků výš a mnohé v celkovém vyznění zachránila. (14.05.2010)