Odcházení

To by mi nenapadlo, že si pozriem tento film v deň úmrtia jeho tvorcu... Treba povedať, že sa mi vždy páčil Havlov jemný ironizujúci humor a tu je dokonale pretkaný politickým prostredím, resp. rozprávaním o politických súvislostiach. Pre hercov to bola určite česť zahrať si pod Havlovým vedením, lebo aj ten najmenší štek bol zahraný báječne. Treba aj povedať, že pôvodná divadelná hra mala zostať v divadle a nepúšťať sa na filmové plátno. (19.12.2011)

Absurdně pravdivé shrnutí politické (ne)kultury napříč historickým spektrem. I v tomto zdánlivě nesourodém panoptiku lze až s krutým sarkasmem vyhmátnout ty, kteří nám vládli i ty, kteří se o to, ať už hůře nebo lépe, pokoušeli. Je to nádherná metafora člověka, který byl u toho a věděl, kam se svým filmem míří. Hovořit o Havlovu Odcházení jako o uměleckém fiasku je buď pozérismus nebo absolutní nepochopení současnosti. (29.12.2011)

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)

Prej, že se mu to nepovedlo. Že jen zaznamenal divadelní hru. Že mu dali šanci točit, jen aby mu splnili sen, když možná brzo umře. Kecy! Kdo byl někdy v divadle, snad ví, že už jen výběrové sledování celého pódia a vnucené kýčovité pohledy kamery na všechny promyšlené odporonosti příběhu jsou úplně jiný šálek kafe (či piva se skořicí). I když se oprostím od své lásky k Havlovi a začnu být objektivní, vidím jenom veliký příběh, geniální hru detailů, šílených barev, sílu symboliky, absurdity typu bourání scény za rockové Ódy na radost. Nezapomenutelné odkazy na velikány Shakespeara a Čechova nebo na současné osobnosti. A hlavně výborně strohý Josef Abrhám, který se den ode dne víc podobá samotnému Havlovi, skvělá Dáša Havlová v roli někde mezi Raněvskou z Višňového sadu, milující Coridélií z Krále Leara a médii mučené princezny Diany, geniální mrcha Vilhelmová, jež nápadně připomíná Learovu Goneril nebo Jan Budař v roli slizkého albína Albína. Ať kritici formu nazývají jak chtějí, divadlo v divadle je fajn, ale divadlo ve filmu je fakt cool experiment. Prej, že je to strašnej kýč. Ale o něm přece celý příběh je, ne? (24.12.2011)

Překvapivě zjišťuji, že Havel je o poznání lepším estetikem i filmařem, než byl politikem, a stokrát než spisovatelem. Povinné absurdní prvky tentokrát nijak nerozčilují, herectví Abrhámovo i mnohých dalších válcuje fakt, že ve filmu (což není překvapení) jde o hovno, a drobné cameo členů a oblíbenců početného havlovského panoptika nijak nevadí ani neuráží. Estetická mistrnost je zvlášť patrná v noční hudební scéně, tady by se možná i F. A. Brabec mohl přiučit, jak nebýt kýčovitý, ale koukatelný. Pro mě osobně příjemné překvapení, i když vidět Odcházení jednou úplně stačí. Dobrá kamera a příjemná střih. (02.10.2011)