Hasta la vista!

Solidní práce. Vozíčkářské Prci prci prcičky ve velmi kultivovaném duchu a se spoustou nepříjemných podtónů a minimem žebrání o soucit s hendykepovanými. Škoda trochu pracovního střihu a iritujícímu sklouzávání k sentimentální roadmovie, ale na to, jak je to předvídatelné, to vlastně udržuje obdivuhodné dekórum. Šlo z toho ale nepochybně vytěžit víc - hlavně z výtečně zahraných postav, jimž vévodí vrcholně nesympatický asociální, panovačný a frackovitý Philip. (20.09.2012)

Užitečný nic. Příběh je velmi prázdný, očekávaný a stoprocentně feelingový. Jenže smysl dívat se má. Kluci jsou perfektně zahraní a velice sympatičtí. A není to o brečení a litování, máte radost, že si to ti borci na vozíčku dávaj v podstatě ve stylu teenage american comedies. A jakožto je užitečný, aby to viděli zdraví lidé pro nasazení jiných brýlí směrem k invalidům, ještě víc to asi udělá radost postiženým. Tak trochu jako mustr, trochu poplácání do zad a hlavně konečně možnost ztotožnění se s cool postavami. A nevadí mi, že to není černohumorný jako Poslední skaut, protože tady jde o uvěřitelnost. A i tak je tady těch haha momentů dost. (08.01.2013)

Smiech, slzy, dojatie, šťastie, krutosť - všetko namiešané do letného nenápadného príbehu, ktorý je naviac inteligentne natočený a netlačí zbytočne na pilu. Tieto "handicapované" komédie sú v kurze a po francúzskych Nedotknuteľných sa pochlapili aj belgičania. Nejde o nápad, keď si traja postihnutí mladí muži plánujú návštevu bordelu kdesi v Španielsku a pre svoj ciel prísť o panictvo urobia všetko... ide o spôsob nazerania na ich túžby a sny. Hoci sa všetko vyvíja podľa osvedčených receptov a je to predvídavé, nič to nemení na skutočnosti, že film ponúkne omnoho viac zábavy a zamyslenia, ako si myslíte. (15.08.2012)

Nechci, aby můj komentář vyzněl jako výlev individua neschopného empatie, nicméně mě smyšlený příběh tří invalidních mužů a jedné těžkotonážní "dobračky" míjel nejen po stránce emocionální, ale i umělecké, dokonce se domnívám, že nedostatkem vcítění trpí spíš autoři snímku, kteří vsadili na jistotu, která dojme a přes handicapovou různorodost, mizivé šance na lásku a blízkost konce si šlapali jistou cestičku k slzným kanálkům konečných spotřebitelů, aniž by se obtěžovali hrdiny obdařit opravdovou žízní po životě, vzdorem proti osudu i smyslem pro humor, třeba i černým. Road movie bez radosti z jízdy i smutku z návratu. (04.12.2012)

To dá rozum, že při hlubším pohledu se na snímku pár chybiček na kráse dá taky objevit. Tentokrát ale nebudu hnidopich. Jestli mě nedávno citová vydíračka nejhrubšího zrna Je to i můj život nehorázně vytočila, tvůrci téhle hořké komedie na téma život tělesně postiženého s vyhlídkou na hřbitov to vzali správným směrem. S životem je potřeba se poprat, a když (dokud) to jde, taky si ho užít, jak jen to je možné. Hasta la vista! dokáže šikovně pracovat s prvky tragiky, černého humoru, absurdity i s pohodou žánru road movie. Cesta tří tělesně postižených kamarádů za prvním a možná i posledním sexuálním zážitkem v životě se dala natočit po hollywoodsku jako emočně manipulativní sentimentální žalozpěv, Geoffrey Enthoven se naštěstí vydal jinou cestou a vždy je připravený vyhrocenou scénu shodit s nadhledem či jízlivým sarkasmem a naopak, kdykoliv se zdá, že se film komediálně moc rozjíždí a ujíždí, citlivě připomene, jak se věci mají a úsměv na tváři zamrzne. Celkový dojem: 90 %. (02.10.2015)