To nejsi Ty

Zdravý člověk si jen těžko představí, jak se žije někomu s nemocí jako je ASL. Dokud jsme totiž mladí a fit, tak nám naše tělo přijde fajn - v ničem nás totiž neomezuje, naopak pomáhá realizovat naše vize, vynáší nás na hory, umožňuje nám se dotýkat druhých lidí, ale především být soběstační. V momentě, kdy se ovšem s tou tělesnou schránkou něco stane, se pro nás stává spíš vězením, znemožňujícím naší duši naplňovat své představy a přání a dokonce někdy i formulovat své myšlenky jako v pozdějším stádiu ASL u Kate. Nejhorší nemoci jsou podle mě ty, kdy si je člověk plně uvědomuje, ale není schopen s tím něco dělat, tj. kdy je mentálně v pořádku, ale fyzicky není. To musí být strašné utrpení. Dny proležené v posteli, kdy víte, že jste svým nejbližším na obtíž, že kvůli vám nemůžou nebo ani nechtějí prožít plnohodnotný život, že se vzdávají spousty věcí, že se i na vás začínají dívat jinak - se soucitem, lítostí, smutkem, což vám ještě více ubližuje. Jak když ten obraz sebe sama, který jste měli vytvořený a jak se vnímáte vy sami, najednou nevidí nikdo jiný, protože je uvězněný v tom ošklivém nepohyblivém těle. Musí to být neskutečně frustrující a to nejen pro stranu pacienta, ale i jeho okolí, které zase nemůže dělat nic jiného, než buď odejít od milovaného člověka nebo zůstat a sledovat jeho postupný úpadek a mizení (alespoň projevů) té osoby, kterou znali a měli rádi s tím, že prakticky jen čekají, než zemře a nemohou s tím absolutně nic udělat. Naprostá bezmoc. Asi nemusím dodávat, proč mě takový film zasáhl, podobně jako dříve Still Alice či Theory of everything. Navíc kdo může říct, že zrovna nás něco takového nepotká? O důvod navíc, proč si naplno vážit každého dne, kdy jsme zdraví a nebrat to samozřejmě. (28.08.2015)

Mám tyto příběhy rád. Dvě naprosto odlišné lidské dušičky se střetnou, aby si vzájemně psychicky pomohli a zároveň si odpočinuli od okolního světa, ze kterého jsou už beztak hrozně unavené. A to, že je spojí nemoc jedné z nich, je bohužel smutné, ale na takovém příběhu je třeba hledat právě spíš to pozitivno, což film i dokázal. A k tomu jsem si přidal suprové herecké výkony a bylo o kvalitní filmový zážitek okamžitě zaděláno. (17.05.2016)

Emmy Rossum má veľký talent a hlavne sa cíti dobre v rolách zanedbaných dievčat zo sociálne slabších vrstiev. V tomto filme jednoznačne dáva dole i paralyzovanú Hilary Swank. Príbeh je však nepravdepodobný, hlavne by nikdy takáto osoba nemohla byť prijatá za opatrovateľku. S filmami o smrteľných chorobách sa v poslednom čase roztrhlo vrece. Avšak len máloktorý ide za svojim cieľom bez umelého tlačenia na divákove slzy. Ani tu sa to nepodarilo. Film je tak predvídateľný a preemotizovaný. (19.06.2017)

Říkejte mi necita, ale při sledování tohoto filmu mě napadala pořád dokola jedna myšlenka: Francouzi by to natočili líp, citlivěji a uvolněněji. Oh, wait, oni to už udělali s Intouchables! U "You're Not You" máte možnost sledovat hodinu a půl patosu, křeče (přeneseně i doslova), prvoplánového hraní na city, špatně strukturovaných vtipů (hahaha, pozdní příchody, hahaha, rádobyvtipná spolubydlící...) a velice nesympatických postav. Hilary se snaží, seč to jde, ale mám z toho pocit, že tu roli vzala jen kvůli potenciálu nominace na Oscara. Je to přece tak "silný" příběh! Jediné opravdu příjemné překvapení, byla písnička Emmy Rossum v závěrečných titulcích. 40% (19.04.2015)

"Je to, jako bych měl sex s obrazem od Pollocka.." ;) Kdyby Clint v závěru své boxerské story Hillary neuspal na dobro, jeden by řekl, že sleduje chromý sequel Million Dollar Baby, či alespoň variaci jejího finále.. To by ovšem musel Eastwoodovi říct: "To nejsi ty !!", protože tady mu to s ksichtem rozkošné Emmy Rossum sakramentsky sluší..;) A herecky si kupodivu taky příliš nemají co vyčítat.. Jinak se ovšem jedná o typickou (ne)skutečnou wolfeovinu ze života.. Byť s nesmírně zdařilými dialogy.. (19.04.2016)