Čí je to vlastně život

ken měl 27.dubna (datum zmiňuju jen z toho důvodu, že pro někoho z vás může být číslo 27 číslem fatálním;-) vážnou autonehodu, po které zůstane už navždy ochrnutý.. jediné, co je na kenovi v pořádku je jeho mozek a jeho vědomí.. bohužel v tak těžké životní situaci jsou jeho mozek a jeho vědomí zároveň jeho největším nepřítelem.. tento příběh je o právu každého z nás na život a zároveň o právu na smrt.. nikdo by nám ho neměl brát, ani s tím nejlepším úmyslem, vždyť "krutost není v tom někoho zachránit nebo ho nechat umřít.. ta krutost spočívá v tom, že dotyčnému vezmeme právo volby.." (05.10.2007)

Český filosof a etik David Černý (neplést, prosím, se stejnojmenným umělcem) v článku „Co je eutanazie?“ (ve zkrácené podobě dostupném zde) rozlišuje eutanazii do dvou základních forem: na eutanazii aktivní a eutanazii pasivní, přičemž „aktivní eutanazie spočívá v určitém aktivním jednání /např. vpíchnutí nějaké látky do žíly pacienta/ – usmrcení -, zatímco její pasivní forma má podobu ponechání pacienta zemřít“, tuto pojmovou expozici nabízím proto, že „Whose Life Is It Anyway?“ Johna Badhama, filmová adaptace úspěšně divadelní hry, se za mě snaží být argumentem pro její pasivní formu (čímž zároveň teoretizuje o limitech autonomie, resp. posouvání jejich hranic). A díky fenomenálnímu výkonu oscarového herce Richarda Dreyfusse se mu (tj. filmu) – hádám – daří přesvědčovat i zaryté (nikoliv fanatické) odpůrce dobrovolného odchodu ze života; ekvivalentem k tomuto budiž finální rozhodnutí filmového soudce Wylera (Kenneth McMillan). Mimochodem, účast Johna Cassavetese na filmu nemůže být náhodou, film skrze jemnou, nuancovanou psychologizací paraplegického Kena Harrisonna (již zmíněný Dreyfuss) vypadá, jako by ho natočil sám Cassavetes (viz kupř. Tváře či Žena pod vlivem). 75 % (07.06.2023)

Klasické drama, spějící pomalu k očekávanému konci, které se de facto ničím zásadním neodlišuje od tématicky podobných snímků. Nesnaží se hrát na city ani rozbrečet diváka, je to prostě střízlivá psychologická studie člověka, který ví, že "už si nezatančí". Z Richarda Dreyfusse vyzařovalo charisma, podpořené břitkým jazykem i na lůžku. (21.12.2009)

Badhamův film bych mohl zařadit do kategorie bildungsfilmů, pokud by někdo tuto analogii s bildungsromány chtěl akceptovat. Na základě uvedených indicií nás vede k logickému rozhodnutí ANO/NE (sochař Harris vs. doktor Emerson) a k jedné odpovědi nás také vede. Nejdřív ale interogativní název filmu: na tuto otázku se ovšem odpovídá mnohem obtížněji, než na volbu přirozené eutanázie. Kdo zná odpověď, ať si ji ale raději nechá pro sebe... Ono rozhodování ANO/NE se také pojí s pojmem svoboda. Harris ji chápe jako možnost nebo nemožnost tvořit. Dovedl bych ji redukovat čistě na problém pohybu: svobodně se moci pohybovat z jednoho místa na druhé. Harrisovi je i takto definovaná svoboda upřena (znám vozíčkáře i slepce, kteří mají volbu času i místa), a nabídnutá "rozptýlení" (čtení, psaní, poslech hudby, konverzace) mu ji nemohou nahradit. Rozhodněme se tedy spolu s ním... Samotný film ovšem není jen suchá logika, je zalidněn spoustou dobře propracovaných vedlejších postav a dějů, které se točí nejen kolem Harrise. Ještě dvě drobné poznámky: 1. Rozdíl mezi vysokou mohoucností (tanečnice) a nemohoucností (Harris) je možná zbytečně akcentovaný. 2. Chybí role přítele (z mládí), který Harrise navštíví v nemocnici. To je ale dobře, toho si může zahrát každý divák podle svého. (07.03.2014)

Skvěle zvládnuté ožehavé téma práva člověka na to, svobodně se rozhodnout, zda žít či zemřít. I přes vážnost celé věci a některé dramatické scény, se snímek nese v docela humorném duchu, hlavní postava neustále vtipkuje s nemocničním personálem, avšak přesto dává každému jasně najevo, že si přeje jediné - vysvobození. Skvělý Richard Dreyfuss, výborný scénář a velmi silný konec - rozhodně film, který stojí za zhlédnutí. (19.04.2007)