Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář

Filmový skvost, který v sobě reflektuje celé období české filmové historie. V době, kdy se na Barrandově točily tituly, v nichž se nás snažili rozesmát povaleči z pětiletky a nerudní muži, kteří se stanou úspěšnými zlepšovateli, se Martin Frič rozhodl naposledy vrátit k melodramatickému kýči. Osobně se domnívám, že parodie je dokonalá tehdy, když diváka zásobuje dostatečným množstvím podnětů (vycházejím z parodovaného, a to i v případě kamery, střihu, hudby, mizanscény, časoprostoru), zároveň by divák neměl dostat čas, k tomu, aby narážky a gagy vyhledával. Tvůrce by měl vzdávat parodovanému do jisté míry hold a vděčný divák by ho měl následovat po žánrové stezce. Nemyslím, že by si Martin Frič a Oldřich Nový museli sypat popel na hlavu. Jejich tituly stály vždy o několik stupínků výše nad soudobou produkcí. Nejvýraznější účtování s minulostí však provedla Hana Vítová a zhostila se ho skvěle (příležitosti mimo žánr už bohužel nedostala). Trochu upozadění, ale dokonalí jsou i Zdeněk Dítě (houslista Pavel Sedloň) a Jan W. Speerger (lupič Joe Pelíšek). Závěrečná scéna byla a je nutná. Když divačky na Kladně slzely, Frič si rval vlasy (respektive jejich zbytek). V roce 1949 musel Oldřich Nový vysvětlit, že svět, kde se nepracuje, neexistuje. Což je sice fakt, ale vzhledem k době vzniku a dokonalému zbytku to bolí, přičemž samotný způsob zakončení vůbec není špatný. Na druhé straně i dnes je Pytlákova schovanka některými diváky hodnocena jako špatně natočené melodrama. Je to asi dáno tím, že divácký vkus ovládly Kassandra a Pojišťovna štěstí, zatímco sofistikovaný, ironický a zatraceně vtipný svět Martina Friče a Oldřicha Nového je potřeba hledat a symbioticky cítit. PS: Jejich manželství muselo být rozvedeno pro nepřekonatelný odpor k nadmořským výškám nad 550 m. / Cožpak u sebe neměla nic podle čeho se poznávají nalezené děti? / A jakpak se můj otec jmenoval? - Jo, to nevím. - Cožpak on se vám nepředstavil? - Ale představil, milé dítě. Jenže film byl tenkrát ještě němý. / PSS: Asi se už budu opakovat, ale díky, Macu! (07.12.2004)

Výborná paródia na väčšinu prvorepublikových filmov, ktorá samozrejme produkciu ich nasledovníkov nezastavila. Len po víťaznom Februári mali nakrúcané gýče inú fazónu. U Pytlákové schovanky bolo dobré, že Martin Frič pridal k filmu ten farebný záver. Ak by tak neurobil, stále by ostala pomerne veľká časť divákov, ktorí by vo filme nadsázku a paródiu nepostrehli. Takí pretrvali až do dnešnej doby a aj Limonádového Joea vnímajú iba ako taký trocha veselší western. (01.01.2013)

"On ti neřekl své jméno?" - "Řekl, ale já ho neslyšela - tenkrát byl film ještě němý." :D Trošku škoda toho závěru, v němž Nový přiznává, že se tímto filmem chtěli "vysmát líbivým lžím plných falešného citu, sladkých úsměvů....vysmát se životu v něž se nepracuje, ale v něž stačí stačí sentimentálně zpívat a v němž nakonec vše dobře dopadne." Možná to byla vše parodie, ale krásná parodie, k níž není třeba nic dodávat, protože to dílo mluví samo za sebe. (26.02.2023)

První československá parodie, která je navíc přímo skvělá. Co je na ní tak skvělého? Třeba dialogy, u který se budete velmi často smát nahlas a většinu času minimálně usmívat. Obsazení - je takřka totožné s filmy z nichž si dělá legraci. Ruku v ruce s tím herecké výkony, kdy všechny klišé, kýče a banální fráze pronášejí naprosto vážně a tím jen přidávají další level k povedené zábavě. Žánr parodií mi nikdy k srdci nepřirostl, ale Pytlákova schovanka ano. Dokáže diváky oslovit i po téměř sedmdesáti letech a to se u parodií jenom tak nevidí. Klobouk dolů a čtyři hvězdy k tomu. (25.05.2018)

Nenápadný zázrak vrcholné české parodické komedie má v tomto díle určitě jeden ze svých zřejmých zdrojů a současně i vrcholů. Zdrojem travestie tu je pochopitelně s ohledem na dobu vzniku braková tvorba "románů do kapsy" (rodokapsů) třicátých let. Až unyle působící scény, natáčené jakoby záznam z divadelního představení, jsou téměř nevyčerpatelným zdrojem robustnějšího i jemnějšího humoru. Duchaprázdnost tehdejšího "čtiva" (další výraz pro brak vzniklý ve třetí čtvrtině minulého století) přímo bije do očí. Až anglická schopnost sžíravých sebesarkasmů pronášených postavami a herci, od kterých by to nikdo neočekával (Vítová, Nollová, Nový, Korbelář, Pištěk) kouzlo tohoto mimořádného filmu jen dále násobí. Dnes sporně působící vysvětlující závěr nebyl určen ani tolik tehdejšímu filmovému divákovi jako mnohem spíše partajní cenzuře rychle se rodící komunistické totality (film byl natáčen podle dostupných dat zhruba na jaře až podzimu 1948 a jeho premiéra spadá do jara 1949, tzn. do doby stupňované bolševizace společnosti, času rychlých vnějškových proměn dogmatu i jeho personálních ztělesňovatelů, v níž si nikdo nemohl být - a také nebyl - jist ničím). Nejen tento zářivý film naznačuje, koho vlastně v roce Pražského jara v náhlé smrti Martina Mac Friče česká i československá kinematografie ztratila. (12.09.2007)