John Doe: Vigilante

Zapálená, tím pádem ani trochu nestranná "agitka" proti současnému systému (policejní, právní, soudní, ale i mediální) spravedlnosti, jež umožňuje jasným zločincům odcházet bez trestu. Reportážní styl, kterým zpětně mapuje řádění a "odkaz" samozvaného "strážce pořádku", čili plodného masového vraha (33 obětí z řad zabijáků, násilníků, pedofilů, atp.), toho času čekajícího na rozsudek, není prezentován špatně, ale mnoho dlouhých, rádoby "dopadajících" či emotivních scén dost nudí a konec to nepěkně béčkově zalamuje. (06.06.2017)

Snímok hodný zamyslenia o zadosťučinení a spravodlivosti po neprávostiach páchaných na nevinných ľuďoch. Bohužiaľ, poňatý úplne prihlúplym spôsobom, ktorý navyše vzhľadom k príbehu nedokázal vyťažiť maximum zo svojich silných stránok. Téma "oko za oko, zub za zub", respektíve "Torture", je vždy pre diváka príťažlivou. Áno, áno, je to pekne natočené, ale povedzme si úprimne, kam sa táto odvážna primitívnosť hrabe na Ctihodného občana, ktorý síce taktiež nebol žiadnym objavom zemegule, no mal aspoň charizmu. Toto je mdlé, hereckým obsadením kvalitovo seriálové, mimo rozuzlenia, absolútne tuctové. Must not see. (30.03.2015)

Vskutku povedená taškařice z australské provenience ve které se podíváme na sympatického sériového vraha, který zabil pouhých 33 néé náhodných obětí. Koncept tohoto filmu je od počátku obráceně a vlastně začíná tím, jak se hlavní hrdina tedy tím myslím toho sériového vraha, který si říká John Doe dobrovolně vzdává policejním složkám. Pozve si do výslechové místnosti investigativního publicistu a vypráví mu retrospektivním pohledem svůj příběh. Dozvídáme se podrobnosti určitých vražd a co je k němu vedlo. Už během jeho řádění v australských uličkách si své činy natáčí a posléze je zveřejňuje na spřátelených mediálních kanálech a na internetu. Svými činy si získává mnoho obdivovatelů a dokonce i napodobovatelů nejen v Austrálii, ale i po celém světě a dál už psát nebudu, jelikož bych spoileroval. U tohoto snímku hodně záleží, jak máte nastaveny vnitřní hodnoty spravedlnosti a co pro vás znamená zločin a následný spravedlivý trest, jelikož podle toho se přikloníte buďto na stranu pachatele nebo na tu druhou stranu. Já jsem se přiklonil na jednu stranu a nebudu psát na jakou, ale myslím si, že na tu správnou, protože si myslím, že to mám v hlavě ještě trochu v pořádku. Jinak v tomto filmu vidíme velké množství celkem originálních vraždiček, což potěší všechny oči každého milovníka krvavých příběhů o sériových vrazích. Pro mně úplně neznámí většinou lokální herci zahráli tuto šarádu brilantně a tak jsme byli mlčenlivými svědky příběhu plného napětí a atmosféry, která by se dala krájet až k překvapivému závěru o kterém nechci spekulovat, ale kdyby tvůrci natočili pokračování tohoto thrilleru asi bych se vůbec nezlobil a myslím si, že bych nebyl sám. Za mně naprostá spokojenost a proto dávám plné hodnocení a to je 100%. (23.07.2021)

Depresivní a frustrující filmový rozbor na téma, zda může vůbec existovat společensky ospravedlnitelné násilí, zda lze tolerovat právo vzít spravedlnost do vlastních rukou či filozofii oko za oko, zub za zub. Film, který vyvolává otázky, zda je škodlivější nedokonalost a krátkozrakost systémové spravedlnosti či nekontrolovatelná "lidová" spravedlnost nabalující na sebe různé násilíchtivé entity přiživované nevyvážeností mediálního obrazu, které svou nebezpečností možná i převyšují zlo, které se snaží na oko potlačovat. Film na tuto otázku přímo neodpovídá, odpovědi ponechává na průchodu myšlení každého z diváků, které nechává pouze utápět se v bahně bezvýchodné frustrace. Jedna z nejvíce znepokojujících sociálních sond, která se nevyhýbá krutému násilí, ani citovým atakům. (29.03.2015)

Já vždycky tvrdil, že vlastní děti si má člověk znásilňovat sám, a pokud mu do toho začne fušovat nějaký tlustý černoprdelník, úchylný narkáč nebo jiný narušený psychoš, měl by jej stihnout nejen spravedlivý, ale hlavně adekvátní trest. Nebojte se, nehodlám teď nosit dříví do Dostojevského topeniště, jen jsem po tomhle dostal chuť pochcat pár ležících filantropů, humanistů a altruistických filosofů, kteří nikdy nepostiženi tím, že by si s nimi, jejich příbuznými či přáteli pohrálo nějaké vypatlané hovado, svým zaníceným žvaněním vnesli Raskolnikova do dříve vcelku spravedlivého práva násilných trestných činů. Nevolám po pouliční spravedlnosti jako tuhle Džondou , jen po tom, že by měl být každý nade vší pochybnost usvědčený miláček předhozen na mazlení rodině oběti, popř. oběti samotné a že o jeho trestu rozhodně nemá co rozhodovat nějaký nezaujatý, podobně netraumatizovaný a dobře naložený čurák s definitivou. Pěkně jen vydat ke každému násilnému činu seznámek povolených tělesných újem a výčnělků, které lze v dané kategorii odstranit za pomocí drobného domácího nářadí, a hned po prokázání viny odeslat odsouzeného do péče zainteresovaných. Filmy na toto téma, kterých bylo mimochodem už natočeno pokokot a dost možná ještě výš, mají vždy tendenci poukazovat, jak je to sice príma a konečně spravedlivé, ale jak a kam se to může zvrhnout, aniž by kterýkoliv z nich, včetně tohoto, měl koule říct, že odpovídat humanitou na zvěrstvo je v podstatě zvrhlé. A tak asi budeme muset i nadále zůstat u toho, že například za to brutální vyprcání juniora proti jeho vůli je to maximálně za dvanáct a s patřičně slizkým právníkem za 5, při dobrém chování za polovic, a to v resortu, kam se bezďáci nechávají dobrovolně zavírat na zimu, protože je tam měkká postel, teplo, pravidelná strava třikrát denně, knihovna, posilka, pestrá škála dalšího kulturního vyžití a vůbec se tam nemusí pracovat. Velmi adekvátní! Avšak jinak to byl film vcelku zábavný a dobře natočený, jen nechápu, proč kromě sympatického a herecky zdatného hlavního hrdiny obsadili do dalších rolí příšerná ochotnická přehrávající polena! PS: Zatoužíte-li se odborně vzdělat, popřípadě umlátit smíchy, rozhodně si nezapomeňte přečíst kokotment zdejšího psychicky labilního narkomana a velkého správce assbookové skupiny Fetky CZ/SK s nickem Smaženic. Mojmír patrně zase vyzobal mamince z lékárničky nějaký prošlý Modafen a na „výletě“ si zatoužil děsně zachytračit a napsat další díl seriálu Dobrodružství kriminalistiky. Jen si v ráži asi popletl džondou s donžonem a běsy mu našeptaly, že zhruba už od 14. století v Anglii ustálené označení jakékoliv živé či mrtvé osoby mužského pohlaví, u níž není možné legálně určit identitu, vlastně vymyslel komisař Šerif z CSI Nottingham pro Robina Úda, než se mu začalo říkat Robin Úd. Moskalyku čichej! Mojmíre, ty už radši ne. (01.03.2015)