Jîn

Nie som zrovna fanúšikom lyrizácie filmov, a tak to na mňa nespravilo až taký dojem ako na mnohých iných, ale treba uznať, že remeselne bol tento film zvládnutý na výbornú. Úžasné scenérie divokého Kurdistanu, ktorými sa ozýva streľba z hlavní vojakov útočiacich na často neviditeľných partizánov. A uprostred tejto naturálno-vojnovej "prestrelky" sa objavuje mladá dievčina Jin. Dilema či zostať alebo ujsť sa tiahne celým filmom, len škoda, že dramatizácia v tomto prípade bola postavaná do úzadia a prednosť dostala opäť Erdemova milovaná lyrickosť. (01.01.2015)

Absurdní, ničivá moc války versus panenská příroda. Mladá Jin je svérázné děvče, co putuje přes konfliktní území kurdsko-tureckých bojů, vyhýbá se všudypřítomné střelbě i nebezpečí ze strany sexuchtivých mužů a sbližuje se s okolní krajinou i jejími zvířecími obyvateli. Ačkoliv situace, kdy se Jin ocitne v civilizaci, jsou dějově rozmanitější a víc se v nich mluví, dlouhé, mlčenlivé záběry ze stále se měnící, členité a vizuálně uchvacující přírody mají až meditativní náboj a dávají snímku tu pravou sílu. A strašně jsem si zamilovala ta zvířata, i když je mi jasné, že jde o práci počítače. Jin je hlavně film o pocitech, proto doporučuji nestudovat nijak zvlášť obsah či komentáře a jít si ho prožít, každý po svém. (07.01.2015)

Pro mladou Jin (partyzánku po česky a teroristku po turecky) je přirozené si odskočit za mámou. Na její cestě ji potkávají zvířata (biblicky "mír v údolí") a lidé (symbolicky "zdraví ji chtějí znásilnit a zabít, nemocní v ní mají podporu"). Nevíme, kdo je Turek a kdo Kurd, zato rozpoznáváme zvířata, která s ní zůstávají, aby ji oplakali či se ještě pokusili uzdravit. Kurdistán je prostě divoký už od Karla Maye, hele kam až dosahuje stín padišáha. (30.08.2018)

[Febiofest 2014] Meditativní pacifistickej snímek se 17letou Jîn [žin], která uteče od partyzánů, doslova splyne s přírodou a ozbrojena kalashnikovem, se kterým občas zalehne, když se cítí ohrožena, sama putuje nebezpečnou částí Turecka. Jakoby odnikud se v horské přírodě občas po Jîn střílí a stejně tak znenadání přilétají stíhačky bombardující území a narušující pomalu plynoucí příběh. To co je mimo rám plátna jakoby neexistuje a může odtud kdykoliv bez varování přijít smrtelná hrozba, čímž Erdem navozuje dost klaustrofobickej permanentní pocit ohrožení v kontrastu s pomalu plynoucím pacifistickým humanistickým příběhem se symbolickou rovinou s do příběhu naklíčovanými zvířaty. Scéna s vajíčky nebo s vystrašeným medvědem jsou víc než výmluvné. Jîn (hlavní hrdinka i film) se po většinu stopáže obejde beze slov, která by tento podmanivý snímek spíš rušila, ale ve filmu je s nimi nakládáno velmi dobře a účelně. (23.03.2014)

Tihle chtějí do EU? Co na to říct? Že lidi jsou dobytek, nejlíp věděl i ten méďa. Mimochodem, smutná a zároveň krásná scéna ve filmu, kde první nezpívané slovo padne asi po 25 minutách, všemu dominuje parádní kamera a zvuk (prosím o evropskou cenu zvukaři). Doporučuju tohle si dát na velkém plátně a s aspoň šestikanálovým zvukem, bude-li příležitost. Do zákulisí tureckého filmového průmyslu nevidím, ale tohle se klidně mohlo příští rok na jaře objevit v Brně na Cinema Mundi a stejně tak usilovat o Oscara (nestane se, nominaci získal film Kelebegin rüyasi). Někdy to jde i beze slov a díky Reha Erdemi jsem byl při tom, když se válčilo. (06.11.2013)