Deváté srdce

Oproti pohádce Panna a netvor, která byla natočena ve stejném roce, je Deváté srdce slabým odvárkem. Nezabrala na mě jako na malýho kluka a ani dnes mě některé scény moc nebraly. A hlavně spousta nesmyslných věcí (ikdyž je to pohádka, tak to vyloženě bije do očí). Nejlepší stránka filmu je hudba Petra Hapky. Absolutní souhlas s uživatelem Kalidor, ten to trefil naprosto přesně! (09.03.2014)

Zajímavá nevšední pohádka s úžasně temnou atmosférou. Navíc je zde k vidění krásné město a zámek Litoměřice, a další půvabné zámky v Ploskovicích, Mnichově Hradišti a Praze-Tróji. Pohádka se věnuje temné stránce lidské duše, která je zde spojena s touhou po věčném životě a temných činech konaných z ryze osobních pohnutek. A samozřejmě jde o záchranu princezny z té nebezpečné temné moci. Potulný bezstarostný student Martin (dobrý Ondřej Pavelka) se díky své hravé lehkovážnosti dostává k nebezpečnému úkolu: záchrany dcery velkovévody. Vyzbrojen pláštěm neviditelnosti a s pomocí starého zámeckého šaška (František Filipovský) pak bojuje proti mocným temným silám, které vycházejí z touhy po nesmrtelnosti a zabíjení nevinných smrtelníků. Z dalších rolí: pouťařka Tonička (Anna Maľová), trpělivě čekající láska Martina, rozmařilá princezna Adriena (půvabná Julie Jurištová), snadně podléhající lákavým temným silám, pouťový loutkoherec (Josef Kemr), laskavý otec Toničky, astrolog Aldobrandini (dobrý Juraj Kukura), původce všeho temného zla, utrápený velkovévoda (Přemysl Kočí), toužící po záchraně své dcery, velkovévodský hejtman (Josef Somr), velkovévodský policejní rada (Lubomír Černík), lakotný hostinský (dobrý Václav Lohniský), Aldobrandiniho převozníci (Jan Přeučil a Augustín Kubán), a nový astrolog (sám režisér Juraj Herz). Zábavné, poutavé, správně strašidelné, s dovětkem, že prostý lid nikdy nebude zcela přijat mezi vrchnost, a s dobrým koncem s varováním. (13.09.2012)

Možno som si film užil jednoducho pre to, že sa nezamýšľam nad tým, čo mi spôsoboval v detstve (nevidel som ho), ani či ho mám vnímať ako rozprávku pre deti, alebo ako horor pre dospelých (ako na to v komentári poukazuje užívateľ Maq). Skvelý príbeh o zákrutách mocných (prijmú pomoc od každého, no následne sa vracajú do tých istých koľají), starnutí (statické žitie v neustálom strachu robí z každej prežitej sekundy s mysľou niektorých ľudí niekedy nie prežitú reálnu hodinu, ale hneď celý rok). Ale všetko toto prebíja temný alchymistický príbeh o ukradnutej duši do temného zásvetia, spolu s čarovnou atmosférou bábkového potulného undergroundového divadla. Také bolo vždy tŕňom v oku vládcov. Atmosféra dekadentných večierkov, či čiernych tanečných omší večne živého astrológa tiež nemala chybu. Skvelé kulisy a výtvarné riešenie len dotvárajú atmosféru tohto, pre mňa osobne bezkonkurenčne najlepšieho filmu Juraja Herza. Mimochodom, všimli ste si, že zachránení nebožtíci, vrátane dvorného šaša sa obživnutím stali vlastne zombíkmi? Ale to len tak na okraj. Užite si skvelé divadlo, práve začína! (01.09.2021)

Horor, který svou hrůznost zakládá na přirozeném procesu stárnutí. Bohužel se Herz, jak se zdá, příliš spolehl na (vlastní) jakž takž solidní scénař a působivé obrazy ze zásvětního prostoru - jinak bída, ačkoli pro děti to opravdu mohl být zážitek na celý život. Jestli mě kromě Kukurovy věru hororové přehazovačky něco silněji zaujalo, tak (k mému podivu) především klasik Filipovský v clasicissime pojaté roli dvorního šaška. Spolu s rovněž dobrým Kemrem - principálem tvoří zajímavou tématickou dvojici, ač se v příběhu nikdy nesetkají. Mimo to je Devaté srdce nepostradatelné pro fanoušky Tóny Hluchoněmce. /// P.s. po dvou dnech, znovu a lépe (se spoilery): Při pozornějším pozastavení se nad dílem nelze nevidět tématickou koncepci: Zmíněné postavy (Filipovský, Kemr) jsou v jakémsi vztahu k "princezně" - principál kočovné herecké společnosti má mladou vnučku, dvorní šašek má starost o dceru arcivévodovu ("když byla malá, měla mě ráda"). Martin pálí za oběma slečnami (za každou svým způsobem) a na to konto se spřátelí postupně s principálem i šaškem. Adrianin případ je týž, o němž Kemrova společnost hraje klasické pimprlové divadlo. Posléze tedy vyjde na jevo, že problémem toho, v jehož moci Adriana je, je problém věčného zachování života, což ovšem lze realizovat jen jaksi záhrobně a finální hrůza není ničím jiným než zhuštěným procesem stárnutí (v různých polohách: hrozba v síni času, astrologův konec), na druhé straně šašek a principál jsou především - starci. Z jejich princezen nakonec jedna zůstává dobrovolně v realitě zahrnující obluzenost a virtuálnost (vrací se pod moc manipulativní mocnosti), kdežto druhá, milující trpělivě čeká a dočká se. Tento protiklad však nemá paralelu ve dvojici šašek - principál (a to je dobře), oba představují cosi, co nejsem s to verbalizovat, co bývá však s "herci" klasicky spojováno - jakási komentátorská pozice na pomezí lidského života a toho, co je za ním, nad ním či pod ním, a co normálně nevidíme - jsouť tedy náležitým antipodem temné moci astrologovy i profánní moci světské (to v pohádce rovněž traktováno). Rozjímat lze i skutečnost, že hrdinou je zde "potulný student". Sevřenost této koncepce (mnou jen hrubě rozepsaná ve své prvky) je dosti nenápadná, nejde však o nenápadnost toho druhu, z níž se (u dobrých filmů) radujeme. Celkový výraz lze označit za typicky herzovský, zajímavá je podobnost v dílčích, ale důležitých motivech se Strakou v hrsti, jejíhož natočení se Herz ujal několik let poté. (02.02.2014)

Juraj Herz natočil památného roku 1978 dvě depresivní "horrorové pohádky" jakoby zasazené do téhož světa. Deváté Srdce je z nich tou slabší, neboť sice má stejně jako její "dvojče" Panna A Netvor velice působivou atmosféru a nejen na pohádku pozoruhodné herecké výkony a za sebou rovněž jednu z vrcholných prací Petra Hapky (jímavé hlavní téma, děsuplný doprovod plesu nemrtvých, a k tomu jásavé a hravé podkresy honičky kejklířů s dráby), ale narozdíl od svého "dvojčete" bohužel oplývá také příběhem postrádajícím logiku a nějaké pochopitelné pozadí. Naštěstí právě díky hudbě, práci se scénou, a také díky opravdu monstrózně hnusnému Juraji Kukurovi alias hraběti Aldobrandinimu nebudete mít příliš kdy o těch nedostatcích přemýšlet (a pokud jste dítě, bude to jedno, protože se dalších pár let nebudete chtít podívat znovu;)). V celkovém srovnání je ale nutno říct, že jakkoliv je třeba scéna plesu v podzemním paláci dnes již historickým klenotem české kinematografie, má Deváté Srdce nemalé rezervy. Proto musím dát 70%, byť jsou to jedna z těch, na která se obtížně zapomíná. (05.09.2010)