Psycho

Alfred Hitchcock a jeho nejslavnější film, nejslavnější scéna, nejslavnější nůž, nejslavnější černá krev, nejslavnější díra do sprchy a nejslavnější sprchová plachta. To celé oblepeno v jedné z nejslavnějších atmosfér hororů šedesátých let vůbec. Psycho je prostě klasika. U mě to sice na plný počet nevyhraje, ale vždycky to bude klasika. Klasika daleko lepší jak Závrať a cokoliv jiného. V tomhle případě určitě jo. Protože kdo jiný si dovolí zabít hlavní roli, která se ve filmu více jak polovinu času prochází a pak najednou kuch a kamera se okamžitě stočí na někoho jiného. No jen tak někdo rozhodně ne. Mistr hororů ale na to ve všech ohledech měl právo pokaždé, kdy takovéto filmy točil. (22.12.2009)

Určitě to není pouze o slavné scéně ve sprše nucené cizoložnice a nečekané zlodějky Marion, Psycho je příkladem iluzivní filmařiny, která krvavé sekvence spíš naznačuje a zbytek nechává na samotné představivosti diváka. Malý filmový štáb, černobílý materiál (na tu dobu už věc méně vídaná), prototyp hororového domu, žena svlékající se do prádla, pichlavý hudební motiv, voyerismus. Mumifikovaná, dávno zavražděná matinka skrývaná ve sklepě na ovoce a mnohoznačný vycpavač opeřenců Norman Bates v matoucím díle, ve kterém je podstatná kamera, střih a zvuk. Strhující hra, která funguje i po třiapadesáti letech!! (10.03.2013)

Rovnou se přiznám, že ve mě Psycho nezanechalo očekávaný dojem. Pár působivých scén (samozřejmě ona profláklá sprcha se mezi ně počítá), černobílý materiál, "kvílivě drásající" Herrmannova hudba a přímočarost (žádné velké chození kolem horké kaše, jde nám o vraždy, tak se jimi hezky budeme zabývat) nestačí k tomu, aby ve mě tohle dílo vyvolalo mražení a strach jako celek a obdiv k autorovi. Ano, je to dobře zrežírované a ve své době si zřejmě diváci v kinech zakrývali oči, ale pro mě čas velkou část působivosti požral čas a také "vysvětlující" scéna s psychiatrem na konci filmu dost srazila výsledný dojem. Je to možná můj problém, ale Psycho mě nenadchlo tak, jako většinu diváků, rozhodně od něj ale nikoho neodrazuji. Je to dobrá lekce z dějin filmu a vlastně i povinnost každého filmofila, tohohle se lidé v šedesátých letech báli, i když popravdě - pořád mi nějak nedochází, proč (mimochodem, nečekejte horor, Psycho jím není ani náhodou). (08.06.2007)

Tak jsem konečně doopravdy poznal Psycho! Doopravdy proto, že ten film je tak moc profláklý, až jsem měl ze všech ukázek a fotografií, které jsem viděl, ze všech televizních dokumentů, ze všech odstavců v knihách a časopisech i z názvů skladeb na Herrmannově extra dravém soundtracku pocit, jako bych ho vlastně znal už dávno. A protože jednou z těch notoricky známých věcí je i pointa, neměl jsem přes veškerý můj obdiv k největšímu mistrovi napětí takovou chuť se na Psycho dívat. No co, nechte těch pohledů, každý děláme hlouposti. Včera jsem si ale Psycho užil. A to dokonce v kině. Nevnímal jsem pochechtávající se zbytek diváků, kteří už film zřejmě viděli postopadesáté, a seděl jako přikovaný. Velice mile mě překvapila spousta momentů, které jsem neznal a které se mi dost možná líbily úplně nejvíc - především (ne)potopení auta do rašeliniště a soukromý detektiv kráčející po schodech (to bylo vážně na infarkt). Co dodávat, Psycho je jeden z těch filmů, které by si zasloužily i šestou hvězdičku. (19.02.2013)

Jen těžko lze přidat k soudům, obsaženým v předchozích komentářích, něco inovativně nápaditého neřkuli objevného. Spokojím se několika vlastními osobními glosami. PSYCHO je opět filmem-průsečíkem. Děsivost a děsovost, s jakou podává obraz psychicky narušeného jedince-deprivanta, trpícího jednou z četných poruch osobnosti, jež byly svým uchopením pro poznávací úroveň tehdejší psychiatrie nedosažitelné, je srovnatelná svou poetikou s klasickými horory první poloviny minulého století. Výrazně je však převyšuje řemeslnou úrovní scénáře i režie a nepochybně i hereckými výkony. Nereálnost reálného tématu, fiktivní uchopení věcně doložitelné skutečnosti, to je jistá schizofrenie obsahu a formy, jež charakterizuje osobitost a původnost Hitchcockova přístupu. A je to zdroj nepochybného úspěchu diváckého i znaleckého, jehož se film právě takto poprávu dopracoval. Z mnoha mrazivých scén tou nejhroznější je pro mne jedna z těch závěrečných: pohled na matčinu mumii ve sklepních prostorách vražedného motelu. Tak jako se tělo neskládá jen z mozku a srdce, ale i střev a konečníku, tak i lidský život nejsou jenom nyvé vzdechy pod hvězdnatou katedrálou nebes, ale i okamžiky existenciální úzkosti a prostě pudového strachu o život. PSYCHO i po takřka půstoletí totu skutečnost připomíná s nepřehlédnutelným důrazem. Důrazem ražby i kvality nadčasové klasiky. (07.04.2008)