Zlatí úhoři

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Podobný snímek jako pozdější Smrt krásných srnců. Postava Pana Proška a jeho psa je totožná jen tady je on sám ,kdežto v dalším snímků má 5 dětí. Co mě na tomhle snímku zarazilo ,jak je možný ,že "Prdelka" nenosí židovskou hvězdu? Kdežto jeho bratři ji měli! Nejsilnější scéna je ,když chlapec povídá matce "já vím kde jsou bráškové a tátínek v koncentráku a mají hlad,Maminko ,že je tam nebijou?" přitomhle je asi na měko každý znás. Karel Kachyňa natočil krásný snímek z nádherně nasnímanou přírodou a skvělým obsazením. V.Menšík a R.Hrušínský těžko říct ,který z nich podal lepší výkon. (30.12.2007)

Společně s neméně unikátním titulem Smrt krásných srnců patří i Zlatí úhoři k té nejlepší poetice, kterou může česká kinematografie nabídnout. Nikdo nedokázal tak bravurně popsat kouzlo Berounky jako Kachyňa. Hvězdná herecká sešlost, hluboká myšlenka a pro ty z nás, kteří strávili u Berounky nejlepší chvíle svého života, nepopsatelný význam. 90% (12.05.2015)

Nádherný film, který se ve svém průběhu mění z úsměvného, oddechového, sentimentálního a pozitivního snímku v napínavé, smutné a hlavně dojemné drama. Sílu celého Kachyňova počinu zvýrazňuje vynikající kamera, úžasné prostředí, u mnohých scén jímavá hudba a v neposlední řadě vynikající herecké výkony, ať už Martina Mikuláše nebo hereckých legend Vladimíra Menšíka, Rudolfa Hrušínského či Radoslava Brzobohatého. (29.09.2012)

Nádherné poetické zpracování podtrhuje celkovou upřímnost tohoto silného naturalistického snímku Karla Kachyni. Inspirace tvorbou Oty Pavla je sice cítit, ale pro mne je to málo. Námět je velice silný, ovšem né již tak originální, je bohužel celkem otřelý a to je škoda. Právě díky tomu je na mne snímek natur až moc a chybí postupná gradace. Přes všechny kvality tohoto díla jsem cítil až moc velkou celkovou rozplyzlost.To ovšem asi patří ke Kachyňovi. Můj vkus to úplně přesně však není. (30.04.2012)