Mikoláš Aleš

Pěkné. Krásné herecké výkony o mnoho pozvedly úroveň filmu. Zapomeneme na padesátá léta, ve kterých film vznikal a můžeme také pominout omezené možnosti kameramana zejména v externích prostorech. Omluvíme detaily, kupříkladu požár národního divadla, jestliže hoří jeho papírový model a v protizáběru stojí deset uplakaných herců, jenž se záhy radují sběrem peněz na nové divadlo. Míjíme i fakt, že se vlastně o Alšovi mnoho nedovíme. Přesto nás mnohé situace zejména při střetu Alše s akademiky zvedají ze židle. A říkáme si, že je to stále tatáž situace střetu talentovaného jedince s umanutou byrokracií. (23.08.2010)

Karel Höger byl zřejmě pro role kulturních velikánů zrozen, protože jak Bedřich Smetana tak i Mikoláš Aleš byl dobrou volbou pro tohoto charismatického herce. Kresby talentovaného malíře mám v paměti od dětských let z čítanek a ilustrací dětských knížek i básnických sbírek, třeba Ohlasů písní ruských a českých. Jeho život se mi už ze vzpomínek vytratil, proto jsem si ho ráda připomenula. Že to v minulosti neměli talentovaní umělci lehké je známo z řady smutných životopisných příběhů, tento nevyjímaje. Pochválit je možné dobovou atmosféru a herecké výkony řady mladých začínajících a později slavných herců. Zdržím se kritiky, protože dnešní režiséři by něco takového sotva natočili a to mají daleko lepší podmínky i techniku. (08.02.2014)

"A kde je život…?" Tak nevím, zda je tenhle zideologizovaný a minimálně z části vyfabulovaný životopis Mikoláše Alše víc k pláči či smíchu. Všechny ty Alšovy údajné výroky o tom, že "v lidu je a bude naše svoboda", že "prostý český člověk je největší oporou vlasti," a že "měšťáky nikdy nenaučíte milovat umění," z tohoto se chce člověku vážně brečet. A rozjuchaná veselice v závěru filmu je zas tak pitomoučká, až se tomu člověk musí až smát. Ocenit lze snad jen Högerovo herecké umění, ale to na víc než na 2 hvězdičky nestačí. (18.04.2022)

Budovatelsko-vlastenecké životopisné filmové dílo. To je nejvýstižnější a nejkratší charakteristika Krškova výtvoru. Pouze po filmařské stránce je to velmi dobrý film, herecké obsazení je špičkové a herecké výkony jsou více než nadprůměrné. Co je problematické? Celá nosná konstrukce, kdy je jedna z nejvýznamnějších postav českého výtvarnictví stylizována do postavy průkopníka lidového hnutí s důrazem na české vlastenectví a stává se předobrazem předchůdců komunistického hnutí. Navzdory všem cizákům, zpátečníkům a bohatým měšťákům. S postupem děje je tato konstrukce stále více vtíravější a hlasitější. Soudruzi museli mít z tohoto díla nebývalou radost! Z té jásavé a zcela zřetelné komunistické propagandy. Hlavní postavou je přední postava české výtvarnické historie, zručný ilustrátor a talentovaný malíř Mikoláš Aleš (dobrý Karel Höger). Samozřejmě, již z výčtu jeho výtvarných prací je patrné jeho vlastenecké uvědomění. Ovšem jeho setrvávání v póze předchůdce komunisty je jen důmyslnou úlitbou tehdejší komunistické strany jako ochranitelky slovanského prostého lidu. A proto ani nemůže překvapit závěrečná lidová trachtace s holdem národnímu hrdinovi, který ani o píď neustoupil ze svého přesvědčení. Navzdory bídě vlastní rodiny, navzdory dobře míněným radám, navzdory skutečnosti. Z dalších rolí: Mikolášova věrná a oddaná životní láska Marina (Dana Medřická), vstřícný předseda Staročechů František Ladislav Rieger (Zdeněk Štěpánek), Mikulášův spolužák z malířské školy a spolutvůrce výzdoby Národního divadla František Ženíšek (zajímavý Vladimír Ráž), nápomocný a bodrý spisovatel Jakub Arbes (Jiří Dohnal), stálý malířský model na malířské škole Drábek (Jaroslav Vojta), Mikulášův zastánce a ředitel malířské školy Swerts (sympatický Bedřich Karen), nespokojení a pokrytečtí profesoři výtvarného umění Romm (Vladimír Řepa), Lhota (Jaroslav Seník) a Woltmann (Karel Dostal), patron výtvarné školy a povýšenecký hrabě Schöborn (zajímavý Jiří Plachý st.), přátelský spisovatel Alois Jirásek (Emil Konečný), přívětivý buditel a divadelník František Ferdinand Šamberk (Jiří Steimar), Mikolášův dobrodinec v nelichotivých barvách Brandejs (pozoruhodný Miroslav Doležal), hanlivý kritik Alšova díla Eduard Grégr (Bedřich Vrbský), přátelský dramatik Ladislav Stroupežnický (Radovan Lukavský), či Mikolášovi spolužáci z výtvarné školy Soběslav Pinkas (Felix le Breux), Josef Tulka (Václav Voska), Jakub Schikaneder (Josef Bek), Antonín Chittussi (Václav Švorc) a Rendl (Svatopluk Beneš). Co naplat, že jde o poctivou filmařinu ve velkolepém stylu, když se skutečnost ohýbá ve vichru propagandy komunistického režimu! A zůstává jen nadšení z uličnických hrátek malířských studentů. To ostatní bolí a je nebezpečné! (26.09.2016)

Umělec a lid - to je oč tu běží. Mikoláš Aleš vzešel ze selských poměrů, nenechal se zkazit elitním prostředím malířské akademie a salonů a zůstal věrný prostotě a lidovosti. Na pokraji bídy odmítal velká plátna pro vybraný vkus a ukájel vkus nejširší svými kalendáříčky a ilustracemi k lidovým písním. Léta strádání mu však přináší zadostiučinění a končí v náručí a za nadšených ovacích těch nejprostších, na lidové veselici uprostřed staré Prahy. Socialistický realismus měl na všechno svoji optiku, i na život malíře, který se stal jedním z hlavních inspirátorů vizuální podoby jeho stylu. Posloužil jako vzor služebníka lidu i národa, aby naedl na správnou cestu ostatní. Stejně jako v ostatních dobových filmech tohoto žánru jej formuje prostý lid a jeho prostředí, s níž je až osudově srostlý. Uplatněná šablona je jasná - ať už jde o umělce, vědce či vynálezce, jeho pevné sepjetí s lidovým prostředím slouží jako žádoucí korektiv, jasný apel, že intelektuál nemá šanci, pokud nebude tvořit či bádat v rámci kolektivu a pro celek, nespoléhat se na vlastní síly a otevírat se zdravějším podnětům okolí. Mikoláš Aleš tento účel naplňuje stoprocentně, v jiných ohledech ovšem dokáže udržet míru. Zpátečnické prostředí německých měšťanů a salonních umělců je sice přítomno na každém kroku, ale jen občas zklouzává ke karikatuře. Zaplňují ho poměrně civilně pojatí jedinci, někteří dokonce s ambivalentními odstíny. Velmi oživující je vykreslení studentského prostředí založené na recesi a zdravému výsměchu autoritám. Přesto se ani Krška nevyhne křečovitým momentům vzbuzujících přinejmenším rozpaky - Alšovy náruživé zpěvy lidových písní v nečekaných momentech, opravdu zvláštní scéna požáru Národního divadla či cimrmanovsky náhodné setkání všech důležitých postav u Karlova mostu musely i ve své době budit smích. Naštěstí obsazení téměř celého souboru Národního divadla dává záruku, že alespoň herecké ztvárnění dokáže bez úhony přežít tyto rozpačité chvilky a povýšuje řadu postav nad roli pouhých částeček přesně vypočítaného schematu (13.04.2014)