Smrtihlav

Anthropoid i Atentát se v lecčem zcela vědomě odchylují od faktů a je třeba respektovat tvůrčí licenci a ptát se nikoliv potom, proč má padák jinou barvu, ale jakou funkci tato změna ve filmu má. Pokud tedy nemluvíme o jednom z prvních zpracování atentátu, kterým byl Hitler’s Madman (1943), v němž útok probíhá v lese a Heydricha zastaví žena na kole :). Tady je jasné, že tehdy nebyl dostatek informací. Smrtihlav se svou strukturou narace zásadně odchyluje od tradičního vyprávění, což může na některé působit poněkud neumětelsky. Opak je však pravdou, neboť snímek vykazuje promyšlené postupy uměleckého filmu, kdy si například musíme kvůli výpustkám domýšlet děj. Snímání pak vykazuje zřetelné impresionistické rysy, protože sledujeme spíše pocity a nálady než jen řetězec událostí, v němž jedna scéna zřetelně navazuje na další a osudům zásadních postav se dostává rozuzlení. Mnoho figur z odboje se ve filmu jen jakoby míhá nebo jejich osud sledujeme v závěrečné krátké montáži beze slov, kterou doprovází vážná hudba. Většině scén vévodí klavírní, houslové či varhanní skladby, které téměř vždy vhodně dokreslují atmosféru dané scény, aniž by zneužívaly tklivých melodií pro otravný patos. Heydrich ani na smrtelné posteli nepřichází se zásadním prozřením, jeho ženě se nedostane uspokojujícího ujištění. Scéna končí horečnatým pohledem na rozmazávající se obličej Himmlera a jeho děsivý knír./// Ani Jimenez se vedle režisérů Sequense a Ellise v závěru nevyhýbá touze po větší akci, když parašutistům dává do ruky automatické zbraně a šíří tak mezi diváky letitý mýtus dál. Vhodnou změnou příběhu však byl důraz na vznik přátelství Gabčíka a Kubiše, které tak rámuje film skrze neověřitelnou historku o jejich setkání. Tato volba pak má zcela logicky za následek, že oba muži končí svůj život bok po boku v kryptě, ač realita byla odlišná. A na závěr jeden historický fun fact. Heydrich, respektive jeho řidič, by za předjíždění zleva (tramvaje č. 14 dostal) nejmíň 7 bodů. Poučení? Předjíždět se setsakra nevyplácí… 70 %. [Kino] (24.06.2017)

V době premiéry jsem si Smrtihlava vyhodnotil jako ztrátu času, ale když se po letech objevil v nabídce televizního vysílání, zvítězila zvědavost, zda si tak příkrá hodnocení a jedovaté hodnocení filmových fanoušků opravdu zaslouží. Inu, zaslouží. Zdůrazňuji, že jsem vůbec neřešil historickou věrnost zobrazovaných událostí, bral jsem to prostě jako žánrový film hollywoodského studia, které chce bavit a oslovuje globální publikum, kde je jen minimum poučených a zasvěcených diváků orientujících se v historických událostech 2. světové války. Snímek ale troskotá v tom, že neví, čím chce být, respektive Jimenez se do něj snažil nacpat úplně všechno. Povrchní psychologii, romantiku, dobrodružství, válku, politické drama atd. Nesedí to jako celek a chybí tomu jakákoli atmosféra i nějaké výrazné zapamatováníhodné herecké výkony. Pokud v několika momentech film pobaví, je to kouzlo nechtěného. Třeba když parašutisté po seskoku zdolávají alpské štíty nebo když překvapené německé vojáky při pokusu o vniknutí do skrýše parašutistů přivítá kulometná palba. Dá se to vidět a dokážu pochopit i tři hvězdičky, ale dobrý film vypadá úplně jinak. Celkový dojem: 35 %. Taková Valkýra je případ hollywoodského bijáku, který zázemí velkého studia dokázal využít k něčemu pozitivnímu. Smrtihlav je pravý opak. (05.04.2021)

Tohle prostě nejde na půdorysu necelých dvou hodin zpracovat. Jimenez toho chtěl z knihy obsáhnout strašně moc, což se mu sice povedlo, ale na úkor nějakého souvislého vyprávění. Výsledkem je dokument. Sice technicky dobře zvládnutý, celkem slušně obsazený i zahraný (tedy kromě Rosamunde Pike), ale pořád jenom dokument. A vlastně ani to ne, protože od něj člověk očekává fakta. Jestliže jsem byl přesvědčen o tom, že se dokážu přes historické lapsy přenést, tak tady to prostě nejde. Na druhou stranu koukat se na to dá, je tu pár scén, které, pokud by byly zasazeny do nějakého kompaktního celku, mohly mít sílu a samozřejmě pohladí po duši, že se na naše kluky paragánský ve světě nezapomnělo, takže nakonec to malinko přes průměr dostanu, ale rozpaky tedy cítím řádné. 55% (14.10.2017)

Kniha HHhH od Laurenta Bineta již drahnou řádku dní zdobí mou knihovničku, tudíž jsem se nemohl dočkat jejího filmového přepisu. Po výborném filmu "Anthropoid" zde tedy opět máme film zabývající se nechvalně proslulým pražským "Katem". Jak se povedl? Hned se začátku musím ocenit výběr herců, autentické vtahující reálie a soundtrack, který výborně dotváří broušenou atmosféru. Co mi však na snímku HHhH vážně vadilo, byla ta neuvěřitelná ignorace knižní předlohy, z níž si snímek bere je co uzná za vhodné a většinou ještě špatně. Kniha se totiž zabývá životem Reinharda Heydricha již od raného dětství, přes kariéru u námořnictva a konče osudným atentátem, který je prezentován jako závěr. Avšak film zhruba v půlce dosti nevybíravým způsobem "přeskočí" na příběh dvou parašutistů a celý životopisný námět začne mít vážné trhliny. Najednou totiž sledujeme poměrně laciný akční film se spoustou historických a technických nepřesností, kde je osoba Heydricha odsunuta na "vedlejší kolej", což mne, jakožto člověka, pro nějž je Druhá světová válka celoživotním koníčkem, vážně vadilo. HHhH je tedy dalším průměrným filmem, jehož potenciál zdaleka přesahoval možnosti scénáristů i samotného režiséra. A má rada na závěr? Přečtěte si raději knihu. (14.10.2017)

Film bez réžie. Bez názoru, nálady či pocitu. Akoby ste nechali čisto technického kameramana sfilmovať scenár. Prvá, možno zámerne studená a odmeraná polovica sledujúca Heydricha, je aspoň zaujímavá - real life vrahovia podobného kalibru budú vždy dokumentaristicky vďačnou témou. Druhá polovica ale nemá ani postavy. Má iba nejaké beztvaré figúrky, ktorých pohyb sleduje s rovnakým odstupom ako Heydricha - pričom majú byť naopak kontrastom k jeho chladnému démonizmu. Finále obdobne nemastné neslané, bez štipky napätia. Anthropoid : Smrtihlav prekvapivo 4:2. (18.06.2017)