Terapie

Spíš než dějově je Terapie zajímavá způsobem, jakým se snaží dostat k divákovi středobod vyprávění. Jedná se totiž o klasickou charakterovou studii ztvárněnou zcela neklasicky. Vůbec nejde o to, nakolik je Marek schopný psycholog, zda je Rodenovo ztvárnění věrohodné nebo jestli bychom dovolili, aby nám aspoň uvařil čaj (nedovolili). V centru dění totiž nestojí Marek jako terapeut, ale Marek jako člověk, jehož život jde s velkou pompou do háje v epickém záchvatu krize středního věku. Jeho pacienti tu sice fungují jako samostatné postavy se svými vlastními příběhy, ale není náhoda, že se jedná o a) zamilovanou poběhlici b) arogantního hajzlíka opustivšího rodinu c) komunikativní verzi jeho dcery d) rozpadající se pár. Není důležité, jak a jestli jim Marek pomůže, protože fungovat jako pacienti není jejich hlavní rolí; jsou vybráni tak, aby odráželi věci, s nimiž se hlavní postava potýká ve svém vlastním životě. Interakce s nimi je jen metaforou pro to, jak se Marek staví ke svým problémům, zda je přijímá a chce řešit (a jak). Ditino neustálé tvrzení, že Marek "se chce zbavit svých pacientů", je už jen úsměvným potvrzením. Právě proto Rodenova postava tak často ztrácí tvář a nervy, neumí si udržet nadhled a odstup a vůbec na profesionální rovině zcela selhává. PS: z hlediska herectví je Terapie překvapivě mdlá. Páteří jsou sice vynikající Roden, Melíšková a Pauhofová, ale vedlejšáci výsledný dojem značně strhávají. L. Hejlík má sice roli příšerného a otravného blba, ale svými neodstíněnými monology a namachrovanou dikcí dává slovu "příšernost" úplně nový ráz (srovnej se Štěpničkou, který hraje toho samého žvanila, jen o 30 let staršího). Geislerová po třistapadesáté recykluje svoji klasickou nebezpečnou femme fatale, čti nezodpovědnou, nesympatickou a blbou kurvu, kterou by byla schopna vykřesat snad i z Panny Marie, a Magálová si vystačí se dvěma výrazy a jedním pokrčením ramen. Jako jediná z vejdlejších herců stojí za pochvalu vynikající Doubravová, což je vzhledem k její neskutečně klišovité postavě (a že je jimi Terapie zahlcená, mimochodem) takřka zázrak. PPS: prosím, přestaňte s těma sračkama o vykradeném originálu a odporném, sprostém obšlehu. Americké "In Treatment" je podle všeho přiznaným a věrným, třebaže místy inovovaným remakem izraelského BeTipul, takže pokud je pro někoho česká "Terapie" děsná čistě jen proto, že se nejedná o původní materiál, pak očekávám, že hodnocení "In Treatment" půjde v příštích několika týdnech rapidně dolů. 12.11.2011 - po zhlédnutí klíčových momentů a dílů v In Treatment chápu opovrhování ošklivým, ošklivým remakem ještě míň. Pokud Roden s Pauhofovou nestrčí neemocionálního Byrnea a Georgeovou s jejím permanentně zastřeným hlasem do kapsy, pak se jim rozhodně vyrovnají. Při pohledu na Wiestovou skáču frustrací do stropu a mám sto chutí vzít svá slova o Magálové zpět. Terapie navíc In Treatment jasně převyšuje ve způsobu podávání banálních psychologických mouder, nevytahuje postavy mimo psychologickou ordinaci (stupidní, stupidní tah americké verze jdoucí zcela proti podstatě seriálu), neukazuje každou nedůležitou událost, když stačí k dosažení stejného efektu letmá zmínka nebo vizuální vodítko, a nebrání se občasné surreálnosti (předpokládám přítomné v BeTipul). Nejpatrnější jsou rozdíly v závěru: In Tretament se k němu horko těžko dokodrcá bez jakýchkoli emocí, rozhřešení vyhodí z okna a jen tak vyšumí. Terapie naproti tomu používá konec k emocionálnímu vyhrocení vztahů a odkazem na úplně první scénu ukazuje, že postavy se nezastaví na jednom místě, ale půjdou dál. Až se podívám na celý In Treatment, možná názor změním, ale teď jako nejodbornější odborník, jaký kdy odbornil, hrdě říkám: TERAPIE JE LEPŠÍ. (13.10.2011) (méně) (více)