Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Magda Vášáryová, Jiří Schmitzer, Jaromír Hanzlík, Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Oldřich Vlach, František Řehák, Miloslav Štibich, Alois Liškutín (více)Obsahy(1)
Lyrická komedie, natočená režisérem Jiřím Menzelem v roce 1980 podle proslulé stejnojmenné novely Bohumila Hrabala těží především ze spisovatelovy bohaté poetické obrazotvornosti, která v tomto případě vyvěrá ze vzpomínek na poklidný život v městečku, kde byl jeho otec správcem pivovaru. Sled humorně laděných epizod spojených hlavními protagonisty – půvabnou paní správcovou (M. Vášáryová), jejím milujícím manželem Francinem (J. Schmitzer) a jeho bratrem Pepinem (J. Hanzlík), je protkán stále probíhajícím konfliktem snaživého Francina se správní radou, tvořenou představiteli města. Francinovu kariéru ohrožují především ztřeštěné kousky hlučného Pepina, ale též neodolatelné fluidum paní správcové, kterému podléhají všichni pánové… Snímek byl do kin uveden počátkem roku 1981 a vyvolal tehdy skutečně mimořádný zájem. Přestože námět filmu byl považován za typicky národní, měly Postřižiny nečekaně dobrý ohlas i v zahraničí – jako jeden z mála českých titulů z počátku osmdesátých let byl snímek zakoupen do řady evropských i zámořských distribučních sítí. Uplynulá léta přidala tomuto nestárnoucímu filmu navíc další, nostalgický půvab příjemné vzpomínky na časy a věci, které jsou nenávratně pryč. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (570)
Český režisér Jiři Menzel má môj rešpekt i uznanie. Má svoj charakteristický rukopis. Na svojom má konte mnoho výborných filmov. Avšak na snímok "Postřižiny", ktorý natočil v roku 1980, som si nikdy nezvykol. Teraz som si ho skusil pozrieť s odstupom času znovu a môj názor naň sa nezmenil. Podľa mňa je to nudná hlúposť. No a čím ďalej tým viac sa mi hnusí Magdaléna Vášáryová v úlohe trapne slobodomyseľnej, či skôr slabomyseľnej, Maryšky. Taktiež i Jaromír Hanzlík ako hlučný ukričaný Pepin ma dosť sere. ** ()
Jeden z klenotů české kinematografie. Filmový požitek, který se snad nikdy neomrzí. Jen se s přibývajícími reprízami a roky mění úhel pohledu. Zatímco kdysi jsem se bavil Hanzlíkovým Pepinem a jeho nezbytným doplňkem Rudolfem Hrušínským mladším, dnes se spíše kochám scénami, které okouzlují svou poetikou a spíše než zábavou jsou oslavou života, starých časů a krás ukrytých v těch zdánlivě nejbanalnějších věcech, situacích i slovech. A s každou další reprízou si u stále většího počtu postav říkám "Ach, jak já ti rozumím". Prostě filmový klenot s užasně zahranými úžasnými postavami, nezapomenutelnými scénami, nádhernou atmosférou, vzniklou průnikem hrabalovské a menzelovské poetiky, a pohodou, která vyzařuje z každého okamžiku. Nudíte se? Pořidte si filmové Postřižiny. ()
Ač z Pepina vyzařuje tolik pozitivní energie, je jednoduše na zabití. Po pěti minutách jeho bezpředmětného tlachání bych ho musel něčím bacit po hlavě a nechat ho odvézt někam hodně daleko, protože bych to prostě nevydržel. Naštěstí ho nemusím mít (tý)dny na krku, svou přítomností mne oblažoval pouhou hodinkou a půl v tomto příjemném snímku... 80% ()
Postřižiny - prastarý předkřesťanský slovanský rituál, při němž se jako symbolické zdůraznění iniciace vstupu pomezi dospělé mladému jinochovi ostřihali vlasy. Bohumil Hrabal však ve svém textu dává význam postřižin ještě do jiných konotací - jde přeneseně o myšlenku zkracování vzdáleností, které evokuje příchod nového vynálezu - rádia. Spojení éterem zkrátí podle očekávání vzdálenosti a zmenší tak svět. Tahle předzvěst dnešního globálního světa a jeho skutečného subjektivního zmenšení (zajisté také s příchodem filmu, televize, Internetu atd.) resonuje hlavní významovou rovinou Hrabalova textu. Myšlenka zkracování se stylizované literární postavě autorovy matky zalíbí natolik, že se rozhodne zkrátit také sukni (od kotníků ke kolenům), ocásek svému psovi, spolu s Pepinem zkrátí i nohy židle a stolu a nakonec i vlasy podle vzoru černošské fenomenální tanečnice Josefiny Bakerové. Bohumil Hrabal ve svém úchvatném románu chtěl hlavně vykreslit a idealizovat svůj dětský svět a postavy v něm se pohybující. Stvořil tak literární stylizované postavy svých rodičů, Maryšky a Francina, a také svého strýce - velkého pábitele Pepina. Zřejmý je dualita světů a postav obou bratrů - zatímco Francin je střízlivý, pragmatický a dá se říci přízemní a opatrný člověk, ukřičený Pepin je jeho pravý opak - ztělesnění živelnosti, touhy po dobrodružství a vitální radosti ze života (Jiří Menzel pak zjevně akcentoval ještě charakterové vyznění do jakési obdoby Haškova Švejka, ono švejkovství je transparentní, ale ve filmu se nedá jednoznačně definovat, zda je Pepin skutečný pábitel či prostoduchý blázen - schází tu Hrabalovský literární narační tok spojený s touto postavou, tady jsou jen torza Pepinových příběhů). Taková je i Hrabalova stylizovaná maminka, která je zidealizovaným obrazem zemitého zdraví a životní síly (důraz na pojídání masa a pití piva), ale i přirozené krásy a elegance, patetické oslavy ženství. Idealizovaný svět rodičů a ,,zlaté časy" dětství se pro Hrabala staly centrem příběhu. Jiří Menzel používá coby analogii tohoto autorského přístupu stylizaci k poetice amerických němých grotesek (zatmívačky, roztmívačky, v některých scénách zrychlený obraz akcentující situační komiku a odpovídající groteskovou hudbu, řetězení gagů bez potřeby replik...), zalidňuje svůj film obrovským množstvím figurek (nedá se říci, že by šlo přímo o charaktery postav, jak je normálně zvykem), které slouží jen k pronášení bonmotů či jsou zapojeni v situační komice, vytvářející jakési volné filmové pásmo, mozaiku napletenou na volnou příběhovou linii, poetiky adorace přelomu století (né nepodobné filmům o českém géniovi Cimrmanovi) či zapojení různých metatextů (dobových reklamních sloganů...). Ta záměrná idyličnost ve vykreslení rodičů i pohody domova z Hrabalova textu se přenáší i do Menzelova filmu - a to dokonce hypertrofovaně až v jakési poetice idyličnosti - Menzel tak vytváří analogii k biedermeierskému vidění světa (což je možná typické i pro jeho další filmové adaptace). Ztrácí se naopak určitá expresivnost a hlavně komplikovaná stavba textu a ono pábitelství, které je v podání strýce Pepina jen slabou ozvěnou jeho literárního předobrazu. Přesto jsou Postřižiny vynikající a takřka dokonalý film, plný laskavého humoru i vidění světa, bezpočtu legendárních hlášek, ale především poctou a pomníkem onomu budoucímu spisovateli, kterého Maryška nosí pod srdcem pro svého Francina... () (méně) (více)
Nebudem podporovať vraždenie zvierat len preto aby bol film vierohodnejší. Nebudem dávať umenie pred život. Poetický? Kto z vás vidí poéziu vo vraždení nevinných? Zvrátený svet v ktorom žijeme, keď sa kvoli našej zábave zabíjajú zvieratá len preto, aby bola scéna podla predstáv režiséra a publika. Kvoli tomuto snímku zmarili hneď niekoľko životov a pre takú malichernosť, ako ich krv, ktorú mohli veľmi jednoducho nahradiť umelou. Zaujímalo by ma, či keď sa bude natáčať film, kde budú v zábere mŕtve deti, vyvraždia tvorcovia materskú školu. To sme sa už vážne všetci úplne zbláznili?! ()
Galerie (49)
Zajímavosti (47)
- Ve scéně, kdy se Pepin (Jaromír Hanzlík) omlouvá Francinovi (Jiří Schmitzer) za zranění jeho ženy, visí v pozadí obraz Schmitzerova otce Jiřího Sováka, který se objevil již v seriálu Byli jednou dva písaři... (1972). (Reyak)
- Štúdio odmietalo režisérovi obsadiť do úlohy Maryšky Magdu Vášáryovú, nakoľko sa báli, že má veľa pracovných aktivít v Bratislave a stálo by to veľa peňazí platiť jej zrušené predstavenia. Ale keď dal režisér Jiří Menzel herečke prečítať knihu, ona mu obratom poslala list, že si kvôli úlohe vyčlenila čas. (Raccoon.city)
- „Postřižiny“ je označení rituálního ustřižení vlasů se symbolickým a často iniciačním významem. (sator)
Reklama