Režie:
Ladislav SmoljakHudba:
Jaroslav UhlířHrají:
Ladislav Smoljak, Petr Reidinger, Jan Kašpar, Bořivoj Penc, Genadij Rumlena, Petr Brukner, Václav KotekObsahy(1)
ŠVESTKA - je to hra o stáří a její umělecká úroveň je bohužel poznamenaná i stářím jejího autora. Ale je to hra cenná právě tím, že v ní dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci.. Dialogy nejsou tak hutné, jak jsme byli u Cimrmana zvyklí, jsou jakoby roztěkané, často opouštějí dějové řečiště a tvoří slepé laguny, odkud není návratu. Také vtipy už zdaleka nemají tu razanci jako za mlada. Ale hra je to cenná právě tím, že v ní i dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (245)
O hře Švestka jsem již něco slyšel, netuše ovšem o čem vlastně je. Nyní už to vím, Švestka je o stáří. Přednáška před hrou samotnou byla obstojně vtipná, jen ke konci natahovaná na hraně trapnosti. Problémem Švestky samotné je příliš pomalý rozjezd a neschopnost včas skončit. Na pár bravurních vtipů zpravidla připadá dvojnásobné množství nudné vaty, ke konci se hra mění spíše v promenádu bizarních postav s nejasnými záměry. Ano, Švestka je o stáří, jenže o stáří jejích autorů, bez nadsázky bych ji označil za hru senilní a chaotickou, příliš nostalgickou, bezmocně se potácející odnikud nikam. Stáří je smutné. 60% ()
Přestože duo S+S napsalo mnohem lepší hry, mohu vám Švestku s klidným svědomím doporučit, a to zejména díky mistrnému promítnutí příznaků začínajícího stáří do tvůrčího procesu. Vždycky když slyším přednášet profesora Smoljaka o stáří, vzpomenu si na svou učitelku českého jazyka z gymnázia. Víte, já když jsem chodil na gymnázium, tak ještě DVDčka nebyla! Ne, ne. Pokud jsem si chtěl nahrát nějaký film, musel jsem čekat až půjde v televizi. A to čekání bylo někdy vyčerpávající! Stejně, jak jistě tušíte, i v případě Hvězdných válek! Ano, já jsem jako dítě miloval sci-fi, a nejvíce právě trilogii Kira Bulyčova o Alence z Planety Země. Živě si pamatuji, jak jednou, když mi bylo sedm - jen malou odbočku - mě zaujala ilustrace jednooké kočky jménem "Rrrr" - nepochopte mě špatně, já mám kočky rád, ale.... ()
pořád ještě dost dobré, ale ta bezdějovost o sobě dává vědět až moc a navíc míra hlušiny tady už taky trochu stoupla...oprava po několika dalších posleších: hlušina se občas nachází pouze v semináři, hra se postupně propracovala do mého pomyslného cimrmaního best of. Jedna z nejlepších Smoljakových rolí! ()
Seminář - Stejně jako ve většině případů, i zde je seminář zábavnější polovinou celého vystoupení. Zejména přednáška Smoljaka na téma neschopnost udržet myšlenku je výborná. 4/5 Hra - Opakovat hodinu stále dokola dva fóry (zapomnětlivost, podávání ruky) může být holt někdy unavující... 3/5 ()
Tak tenhle počin řadím téměř na samí vrchol.Jedná se o hru která je zábavná,dalo by se říct až moc.Někdo špekuluje nad pomalejším začátkem ale nejsem si ničeho vědom.ve hře se oběvují supr zpěvné písně a hlavně hláška za hláškou.Smoljak zde hraje tradičně vola jak zvon i když vola milého.Kašparovo remcání nad očesáním švestky je supr.Opravdu moc milá hra,jen je škoda že zde není Svěrák. ()
Galerie (11)
Zajímavosti (9)
- Dentistické básně byli původně v semináři hry „Cimrman v říši hudby“. Avšak kvůli délce hry byly vyřazeny a v roce 1997 navráceny do semináře hry „Švestka“. (mnaucz)
- Roli Jenny Suk má Petr Brukner ze všech svých ženských rolí nejradši. „Ono se to dobře hraje, protože ta Jenny je na půl chlap a na půl ženská,“ říká Petr Brukner. (mnaucz)
- Typickým neduhem stáří postavy vechtra Přemysla Hájka je zapomnětlivost pustit podávanou ruku člověku, s nímž se vítá. Ve hře tak nastávají několikaminutové úseky, v nichž Hájek drží pravici některé z dalších postav. Jak se tento nápad na vtip zrodil? „Mně se hodil zážitek ze Slovenska, kam jsme jednou jeli za strašnýho počasí do jedné obce na zájezd. Místní vedoucí kulturního zařízení byl opilý. Byl ale nesmírně šťasten, že jsme dorazili, jelikož už to vypadalo na zrušené představení. Já jsem mu podal ruku a on mě nepustil a vodil mě po tom kulturním domě. Vždycky mě někomu představil, ale nedovolil mi, abych tomu druhému podal ruku. Byl tak rád, že jsme dorazili. Vykroutil jsem se z toho tak, že jsem řekl, že se musím jít převlíct, a tak mě nakonec musel pustit,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. (mnaucz)
Reklama