Pan Tau

Tak netuším jaký úspěch to mělo u dětského publika, ale tak nějak se mi nezdá, že by byl velký. Je sice hezké, že konec zůstal trochu otevřený, ale nejmenším dětem tam jistě chyběla klasická kouzla. Pro mne, jako dospělého diváka, to bylo rozloučení důstojné. I když, jaképak rozloučení, prý se něco chystá na rok 2020. (13.06.2018)

Tak jako pan Tau, tak zároveň i představil Otto Šimánek se tímto snímkem loučí s diváky. Výsledkem toho je tento Pan Tau spíše již pro dospělé než pro děti. Sledujeme postupný odchod ze scény hlavního hrdiny, který naoko připomíná život každého končícího herce. Výsledkem je spíše melancholická atmosféra, která se přece ještě houpe na vlnách humoru, jenž pana Taua provázel po dvě desetiletí. Není to už pohádka, nýbrž rodinný tragikomický film, který rozesměje a zároveň deprimuje. Pro dospělého diváka je to ovšem krásný film. Polákova režie je znát a o to ještě více vliv Západního Německa, což bylo právě u Polákových filmů zvykem. K tomu jsou vybrány překrásné lokality: stará Praha, Červená Lhota, to nádherné náměstí v Jižních Čechách a Vysoké Tatry se Štrbským plesem. Poutavý příběh odcházejícího herce je zasazen do natáčení jeho posledního filmu, do postavy, kterou se proslavil. Jeho poslední film je inspirovaný Jamesem Bondem a Lucasovými Hvězdnými válkami, aby obstál proti zahraniční konkurenci, a tak tu už nechybí natáčecí scény s horkovzdušným balónem, hořícím letadlem či létajícím talířem. Loučícímu herci znepříjemní natáčení i dopravní nehoda či závratě spojené se stářím, a tak blíže poznáváme, jak to asi u filmu chodí. [5089. hodnocení, 69. komentář, 59%] (11.12.2020)

Film okolo "natáčení filmu". Díky bohu, že máme toto a ne to co točili ve filmu. To by bylo, abychom měli film s Panem Tau a ufony. Ale právě pro tento absurdní nápad, byť ne na skutečný film musím snížit hodnocení. Každopádně pěkný dovětek za Poplachem v oblacích. Pan Tau, dříve němý kouzelník v tomto filmu mluví, tak jak se to v sérii Poplach v oblacích naučil a přestože mu na konci oné série roztrhali buřinku, našel si cestu, je stále magický, takže jeho sága má celkem slušný konec. (18.06.2012)

Zajímavý návrat pana Tau. Pan Tau alias Josef Novák (dobrý Otto Šimánek s hlasem Františka Husáka) přichází, aby vlil novou mízu do života Rudolfa Karáska (dobrý Otto Šimánek), filmového představitele pana Tau. Karásek dostává šanci na oživení své zašlé slávy. Novák svým pozitivním přístupem k životu postupně mění Karáska ze zatrpklého morouse, trápícího se alkoholem a životem, znovu v muže, radujícího se ze života a hledícího s optimismem vpřed. Novák svým nakažlivým nadšením a vlastním příkladem pomáhá Karáskovi podávat lepší výkony při natáčení a současně zlepšit a obrodit své pošramocené vztahy s dcerou a vnuky. Z dalších rolí: Karáskova dcera Hana (Ute Christensen), znovu nalézající vzájemnou radost ze života, energická Alena (Dana Vávrová), dívka pro všechno v rámci zdárného dokončení filmu, dobromyslný inženýr Landa (Viktor Preiss), filmový pyrotechnik zvaný Ohnivák a nový partner Hany, režisér filmu Dufek (Vladimír Kratina), vyznávající moderní směr i v pohádkové oblasti, neposední vnuci Karáska Jirka (Michal Soukup) a Honzík (Karel Soukup), trpělivý produkční filmu Šíma (Jiří Kodet), populární divadelní herec Martin Kubát (Milan Hein), Alenin netrpělivý přítel Pavel (Karel Roden), kameraman filmu (Jan Kraus), a divadelní herečka (Žaneta Fuchsová) v roli kluka v představení pana Tau. Příjemný film a zároveň zajímavý pohled na výrobu filmů. Zapšklost, zklamání a rezignace jsou největšími nepřáteli v životě. Optimisticky radostný pohled na život a budoucnost je vždy na místě. (14.06.2012)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)