O Janovi a podivuhodném příteli

Když jsem byla malá, tuhle pohádku jsem milovala. Po letech jsem si ji pustila a zjistila jsem, že příběhově se mi líbí stále, ovšem herecký výkon a hlavně mluva Tomáše Valíka mě přiváděla k šílenství. Není on lehce mentálně zaostalý, jestli ano, potom se omlouvám, jestli ne, tak stejně nevěřím. Každopádně děj pohádkového příběhu byl zajímavý, něco jiného a ne ta ohraná písnička pořád dokola. (12.08.2011)

Nevím nevím, jestli by tohle měla být zrovna pohádka, protože, ač mi už byl nějakej ten pátek, co jsem to viděl, moc pohádkové mi to tedy nepřišlo. Spíše strašidelné. Ale příběh byl velice originální a herci výteční. Kvalitě snímku je netřeba se podivovat- stačí se podívat na vlaječku a hned je jasné, jak to se sponzoringem bylo...69% (12.05.2006)

Jako mnozí rovněž nechápu, jak mohla tahle pohádka skončit jen jako televizní. Rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co v pohádkové tvorbě v 90tých letech vzniklo. Strašidelná sice místy je, ale rozhodně ne jako třeba takové "Deváté srdce". Ta atmosféra je pohádková přímo fantasticky. Rovněž důkaz, že dobrá pohádka se obejde i bez známějšího hereckého obsazení. Na mou pohádkovou Top5 sice nedosáhla, ale pokušení dát jí plné hodnocení tu bylo. (15.06.2005)

Tahle pohádka na mě už od dětství působila hodně tajemně. Kouzlo pro mě má i nyní, ale jiné – za tu dobu jsem obohacena o jisté poznání, které jsem jako dítě neměla. Možná proto mě tak přitahovala, protože oslovovala něco z mého nevědomí. Když si pohádku převedu do řeči symbolů a vnímám, jaká stránka osobnosti zrovna za Jana a princeznu jedná, jsem fascinována. Jako předloha k filmu posloužila Andersenova pohádka „Společník na cestách“, která má (s ohledem na Andersenovu tvorbu) netypicky pozitivní konec. Jan vedle svého přítele, který jej učí posílit svého vnitřního muže, roste. Nádherná princezna s krásným hlasem je ovládána krutostí a chladem svého vnitřního muže, aniž by tento fakt mohla jakkoli ovlivnit. Se svým vnitřním mužem se setkává ve spánku (tedy v jiném druhu reality). Přítel učí Jana tomu (tak trochu šamansky), že sejít z cesty je nebezpečné a že by Jan neměl utíkat od svého záměru. Učí jej, že není vše tak, jak vypadá a že útěk či uposlechnutí strachu není cestou odvahy. Přítel Janovi po zásluze zhmotní bělouše (totemové zvíře), kterého zkrotil v místě mimo čas a prostor, co bychom mohli nazvat snem či nevšední realitou. Přítel supluje Janovi do jisté fáze příběhu roli otce, který předčasně zemřel. Když se však Jan cítí vnitřně silný, chce převzít zodpovědnost a pro třetí odpověď se vydává sám. Počíná si vcelku neobratně, dopouští se začátečnických chyb, ale když přijde na poměření fyzických sil, vítězí. Aby však bylo vítězství završeno, musí prolomit kletbu a uhodnout poslední odpověď. V té chvíli jej přítel učí vypnout ratio a naslouchat intuici (napojit se na hlas své vnitřní ženy). Předtím však, než bude Jan hádat potřetí, ptá se princezna (již v kontaktu se svými vnitřními postavami) otce, zda nejde hádání zrušit. Otec se však zdá být neústupný a princezna tak prochází nutnou zkouškou ne-lítosti. Za důvěru, kterou dala Janovi, pak získá celistvost své osobnosti – klíč ke svobodě. (12.01.2017)

Jenda neměl přítele podivuhodného, ale spíše obdivuhodného, protože vydržet vedle takového vyměklého nechápavého sheeplovera, to bylo na metál. Koprodukce zanevřela na humor a vydala se výhradně temnou, lehce poetickou cestou. Obecně nic proti tomu, ale nyní mě vyděsily už jen tři věci. Psychedelická hudba připomínající komáří bzučení (sochy v zahradě), sešlý vrátný Kemr a především šedivá paruka Agnes Vejmělkové.. (14.08.2017)