Den sedmý, osmá noc

Podobenství o ruské okupaci roku 1968, které není moc složité k pochopení a které má dost zajímavých symbolistických prvků (z nichž některé jsou i mysteriózní a v závěru to i trochu vypadá jako sci-fi). Bohužel je na něm dost znát, že bylo natočené ve spěchu a že se na něm později ani moc nepracovalo, když ten film šel hned po dotočení do trezoru (aby taky ne, když to vzniklo až v roce 1969). Přesně tak totiž působí i jeho poselství - nepromyšleně a chaoticky. Jasně, Schorm to nikdy neviděl, kdoví, co by na to řekl a co za změny by chtěl udělat, ohled by se na to brát asi měl, ale přece jenom ten film existuje v takové podobě v jaké je a takhle bych ho taky měl ohodnotit. Ono i tak je na tom filmu znát, že ho bylo třeba víc rozpracovat, některé scény zkrátit nebo vystřihnout a víc rozvést mysteriózní prvky, aby působily uceleněji. Stejně tak by chtělo dotáhnout i postavy a jejich chování. Rozhodně tu byl potenciál na jedno z nejlepších československých podobenství, ale ta uspěchanost tomu skutečně dost ubližuje. A víc jak průměrné hodnocení dát prostě nemůžu. 3* (30.01.2021)

No, docela nářez. Už ve Farářově konci pracoval Schorm po způsobu frašky jako společenského podobenství - fresky. Touto bizarní podívanou to ovšem dovedl k dokonalosti. Přiznám se, že jsem si s tím velmi nevěděl rady. Snad jsem to měl vidět dřív, když jsem ještě snadno přijímal jakékoli filmy politického vzdoru (a čím náročnější, tím lepší). "Spěch a nervozita" jsou vskutku "vidět na každém druhém záběru", jak píše Pohrobek, ale neřekl bych, že jsou nezáměrné. Každopádně mimořádné dílo. Všichni proti všem ve strachu před neviditelným (nebo neexistujícím?) nepřítelem. Je nepřítel venku nebo uvnitř? Je to diktující mocnost nebo rozvraceči? Možná to tam mělo být zřejmé, mně to zřejmé není. Tím líp. Obecní blázen jako jediný spravedlivý nebo aspoň rozumný - to je otřepaný motiv, ale nikde jsem ho neviděl provedena tak poctivě a surově jako tady. Snad proto, že blázen je opravdu blázen a žádný "nositel laskavé moudrosti", snad i proto, že po většinu děje se neprojevuje a už vůbec se tento motiv nestaví okázale do popředí, jde až v druhém plánu. Snad i proto, že nepřináší katarzi a není nikoho, kdo by se na konci mohl aspoň zastydět. Pašije jako fraška, pašije na druhou, fraška na druhou. Herci (sami pouzí šmíráci) obětním beránkem tupé zvůle. Dvě "centra" v obci - "ty zlé" ještě jakž takž identifikujeme, "ty dobré" však hledáme marně. Ty ještě tak nejsympatičtější postavy jsou ke všemu dění lhostejné. Co to vlastně za hrozbu visí (doslova) nad obcí? Ji pozoruje? Co to v závěru blázen vítá? A je to hrozba? Odříznutí. Vagóny - kam mají jet? K záchraně nebo záhubě? V době, kdy vzpomínka na "transporty" byla ještě živá, otřesný symbol. Zajímavé je, jak po každé noci (tuším proběhly dvě), v nichž propuká chaos, strach, běsnění, se ráno vše vrací jakoby k normálu (prvé ráno) nebo aspoň ke zdání jasnosti (druhé ráno), ačkoli vyšinutost pokračuje. Jak to vlastně začínalo? Vysmátá tupá obec si rozebírá věci blázna, který tuší. Přijíždějí herci. A v tom se "něco stane" se spojením obce s okolním světem. Učitel - nejtragičtější postava. To vše jsou jen střípky, které z toho dokážu vypreparovat, aniž bych plně porozuměl. Pravděpodobně šlo o tak silně dobově aktuální sdělení (sovětská okupace a celá tehdejší společensko-politická atmosféra), že to dnes už nepobírám. Záběry "mládeži nepřístupné" - nejprve tak rafinovaně dráždivé, v závěru tak nezastřeně surové - co do působivosti v českém filmu nevídané (a že se nahotinami u nás nešetří). (04.03.2011)

Spěch, který je na díle k jeho určité škodě znát, se z pohledu naší současnosti jeví naopak jako obtížně nahraditelná přednost. Zachycuje totiž autentické nálady doby, nejistotu, pocity dané až střemhlavou změnou poměrů srpnových a podzimních dnů na konci roku 1968 či počátku roku 1969. Z tohoto hlediska se toto Schormovo dílo jeví jako úspěšný korektiv normalizačních kýčů, jakými jsou asi "nejreprezentativněji" filmy typu HROCH nebo KAM LÉTAJÍ ČÁPI, ale i jako sonda do psychologie počátečního odporu a následných pocitů ponížení a zdeptání, která byla ve společnosti zhruba let 1968-1970 skutečně patrná. Skutečnost, že film šel po ukončení výroby okamžitě do trezoru, je v tomto ohledu víc než výmluvná. S tím souvisí kvalita hereckých výkonů představitelů hlavních rolí; i tady je zřetelné, jak v té době bylo komunistické hnutí roztříštěné a jak pohyblivá - až proměnlivá - byla kriterialita etických a obecně hodnotových postojů té doby. Základní půdorys autorského záměru, alegorie vesnice, je šťastný a působivý, i když pro řadu diváků ne dostatečně srozumitelný; "salámové" působení vzkříšené cenzury v době, kdy DEN vznikal, bylo totiž již citelné. To, co se snad nedostává na cizelování kvality propracování, vynahrazuje Schormovo dílo aktuálností-syrovostí dokumentu, kterým DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ pod poměrně složitým uměleckým tvarem, nepochybně také je. (28.08.2011)

„Respektive ono to říká…ale něco jinýho. Všim sis tý smrtky? Samý narážky, samý symboly…“ Věta, jež dokonale vystihuje film, u kterého musíte (chtít) přemýšlet a rozpoznávat, protože ne vždy jsou narážky a symboly tak úplně zřejmé. Film totiž zdaleka není jen jakousi metaforou a reakcí na příjezd sovětských vojsk, jak jsem se domníval před zhlédnutím. Zajímá se o psychologii člověka a její proměnu v davu (ať už sleduje místního blázna/učitele či stádo). To nejlepší na filmu je atmosféra. Vzrůstající paranoia, nedůvěra, hysterie, hrůza, nejistota, pocit nebezpečí, zasévání strachu a pochyb, rozvracení, lynčování, vylučování z vlastních řad, totální davová psychóza, postupná přeměna lidí ve zvířata, psychedelické „nálety talířů“…to vše tvoří nezaměnitelnou, nepříjemnou a fascinující atmosféru, která jisté věci pojmenovává a charakterizuje až mrazivě přesně. Jako celek film působí možná poněkud těžce, ale na kvalitách a celkovém dojmu to nic neubírá, za mě to budou silné 4*. „Co sníme, to nám nikdo neveme!“ (11.11.2017)

,,Co jsem proved? Ještě nevím, něco jistě - existuju, tedy jsem vinen..." Anarchie. Jinak se to říci nedá... V době, kdy měl tento snímek vyjádřit jisté poselství (a sice býti jakousi provokativní alegorii na události srpna 1968) a měl hodně co divákům říct, byl okamžitě zakázan a bohužel je místy hodně znát, jak urychleně vzhledem k době vznikal scénář i samotní film... Sice to hodně přidává na autenticitě, ale současně i na náročnosti sledování. Dal jsem si načas, podíval se nerušeně na celý film podruhé, obávám se, že potřetí bych to už dobrovolně nezvládl. Šílené psycho se zajímavou existenciální zápletkou z vesnického prostředí, kde všechny obyvatelé zasáhl na nebi podivný úkaz, po němž nikdo nesmí odejít a všichni musí přežívat nadále ve společné tísni... Obsahuje to řadu zajímavých momentů i několik hezkých myšlenek (,,Člověk se může může mýlit i když má pravdu.") nebo humorních hlášek, zejména v souvislosti s postavou dědečka v podání Václava Trégla (,,Tedy dědo, vy jste ještě živej?" / ,,Copak já, ale co ty?!"). Ve filmu osobně shlédávám výrazné obohacení zejména z originálního vykřeslení doby, i když mé výsledné dojmy hodně rozporuplné. Ty moc nevyváží ani nevídaně avantgardní výstupy Josefa Beka na pašiových hrách ani odhalená sexy Květa Fialová. 55% (22.09.2017)