Smuteční slavnost

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust... (03.03.2011)

Krásný komentář, s nímž se ztotožňuji, napsal Marigold. Film je nesmírně silný a nečekala jsem takovou facku na závěr. Lidé jsou stále stejní. Kradou, když jim to "někdo" dovolí (nebo je zneužije, aby získal spoluviníky). Když okradený zemře, jdou "statečně" do průvodu odsoudit režim, jehož byli/jsou součástí. A ještě není hrob zasypán, už se veselí a tančí na jiné slavnosti. Masky na jejich tvářích byly všeříkající. Komunismus byl hrozná doba, ale tento film není o komunismu. Je o nás, lidech, v jakékoli době. (23.10.2014)

Smuteční slavnost - poslední cesta coby zadostiučinění za prožité bezpráví. A ačkoliv se smuteční slavnost de facto vydaří a hojnou účastí se stane jakýmsi protestem proti chřadnoucí vládnoucí moci, přesto se žádné zadostiučinění nekoná a v divákovi zůstává pouze pachuť hořkosti ze zmařených životů. Zmařených, poničených životů na obou stranách. Zároveň realistická ukázka české vesnice v těch "zlatých 60. letech". Jak je všechno ošuntělé, beznadějné, bez víry v Boha - všechno v troskách! - Film balada je pevně sevřený do tří částí, ani jedno slovo zde není zbytečné, ani jeden jediný obraz přebytečný. Jak forma, tak obsah bez hany a kazu! Vřele doporučuji! K vidění zde: https://prehrajto.cz/smutecni-slavnost-1969/5a97f0a515f2a (29.05.2018)

Zdenek Sirový natočil opravdu syrový film. Atmosféru baladického snímku podtrhuje černobílá kamera i úchvatně ponuré obrazy zimní krajiny. I když se nakrátko objeví rozkvetlé stromy, na veselosti to snímku nepřidá. Při každém znovuzhlédnutí mě tenhle film dojímá stejně, jako vzbuzuje pocity mrazení a snad až nenávisti k režimu, jehož krutost neznala hranic. Vedle Rodáků jeden z nejlepších filmů o násilné kolektivizaci. Soudruzi měli jasno ještě před dokončením - tenhle snímek se mezi lidi nepustí! Po 20 letém čekání se ukázalo, že nadčasový náboj nevybledl, nýbrž je možná ještě silnější, než kdysi. (27.11.2010)

Tak mozna nejvice protirezimni film, ktery jsem videl nebo na ktery si minimalne vzpomenu. Vyborna tisniva atmosfera, ktera nedava nadeji na lepsi ziti. Z hereckych vykonu doslova exceluje Josef Somr. Asi diky politickym udalostem, rok 1969 je co se tyce nasi kinematografie mozna nejlepsim a nejplodnejsim rokem vubec. (05.02.2012)