Reklama

Reklama

VOD (1)

Obsahy(1)

Podzim a zima 1950: Do Týnce se po sebevraždě statkáře Konvalinky vrací jeho dcera, bývalá jeptiška. Zjitřené náboženské cítění a odpor proti násilné kolektivizaci vedou k tragickým událostem, které vyvrcholí během štědrovečerní noci... Tato syrová balada je jedním z nejpůsobivějších filmů autorské dvojice Karla Kachyni a Jana Procházky. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (104)

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Film, který mě spíše uhranul svou neopakovatelnou atmosférou a baladičností, než politicko-filosofickým zaměřením. Brejchová je přímo mrazivá a Gustáv Valach bravurně vzládl dojímavou roli vesnického blázna. Škoda jen toho velmi rychlého konce, nějak mi do pomalu stavěného příběhu nezapadl. Tento film je zajímavý i velmi odvážnou scénou obnažené V. Kaplanové v samém závěru - tohle se musí vidět, kdo neuvidí, neuvěří tomu, ajk vypadají skutečné nulky :) ()

MontyBrogan 

všechny recenze uživatele

Väčšinou býva filmový príbeh buď tichý a lyrický, alebo plný veľkohubých postáv a ich explicitných konfliktov. Noc nevesty je jedno aj druhé. A preto mi moc nesadla. Možno aj kvôli obdobiu a prostrediu, ktoré nemám zažité a zjavne ani dostatočne zmapované, lebo som sa tu strácal, ako keby ma súdruhovia poslali na polnočnú omšu vítať slnko. ()

Reklama

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Další Procházkovo zúčtování s minulostí vyslovené zhruba týmiž slovy jako ta předcházející. Totéž zvykosloví krutosti, jímž (selský) venkov charakterizoval doposud, však s ohledem k tématu konceptualisticky dotváří hra s duchovními reprezentacemi ztvárněnými obyčejnými věcmi, všedními úkony apod., která posléze naznačuje přítomnost metafyzického v běžném životě, ba tento uvádí jako jeden nekonečný souhrn prefigurací evangelijního dramatu, které v podstatě zrcadlí život každého člověka. Procházkovi (ba ani Kachyňovi) však pochopitelně o nic takového nejde: celý ten barokizující dekor, důvtipný, umný a v bdělém kamerovém zraku i úchvatný, má jen prohloubit polemiku, rozmělnit opačné etické principy a jakkoliv nepevný řád ještě hlouběji vychýlit. Ambivalentně je vylíčena již hlavní hrdinka, v níž se neodlišitelně slévá láska, milosrdenství i pýcha, která její vůli k askezi, ba k mučednictví neodstiňuje ani tak hrdostí jako domýšlivostí, a pochopitelně i sama obec věřících, zbloudilá v touhách i potřebách – hmotných i duchovních. Nebylo by správné kohokoliv vinit, ani dívku ani vesničany, ale přesně tak se tento snímek chová: každý záběr viní ten předešlý, aniž by však sám osvětlil tu pravou cestu. Pesimistické rozuzlení, v něž se pracně konstruovaný mikrokosmos zhroutí, alibisticky poodchází od rozepsaných životů a nechává polyfonii umlknout bez naděje v sebemenší echo. ()

Laxik 

všechny recenze uživatele

Nejartovější z (ne)četných černobílých portrétů slovutné a velkolepé socialistické kolektivizace, kterými Pražské jaro žalovalo přelom čtyřicátých a padesítých let. Bez hlavních postav, bez hrdinů, bez vyložených záporáků. Aby tito lidé viděli svůj naráz pokřivený svět o něco příměji, museli ohnout své myšlení. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Zřídka se vidí v komentářích k jednomu filmu taková hustota výskytu jednoho slova, jakou má u Noci nevěsty „fanatismus“ (komunistický a náboženský). Jediný Báďa místo toho mluví o pýše, což je lepší trefa. Fanatismus? Kde? Jaký? Co to je? Maže se to na chleba? Picin je Picin („odhlasovalo se s kšírama“). A Slečna je především erotický idol každého cudného masochisty – dokonalejší si lze jen těžko představit. (Už proto nelze stran obsazení Brejchové souhlasit s jitrnicem, jehož komentář je přesto asi prvním akceptovatelným z řad čsfd „kritik“ nové vlny - NinadeL promine, té se to samozřejmě netýká.) Vlastní erotismus Slečny však směřuje jinam – od začátku působí divně podezřele, že nikdy neřekne „Ježíš“ nebo „Pán“, ale vždy mluví o „Něm“ – o svém nebeském ženichovi. Nastává noc Jeho narození a Nevěsta ho musí náležitě uvítat. Tohle je i na velebníčka příliš (byť jde o zcela legitimní segment katolické zbožnosti, vyhrazený arci blahoslaveným mystičkám; Slečna však jako každý kacíř přespříliš zveličuje jeden prvek na úkor ostatních a filmu jen prospívá, že si těchto náležitostí tvůrci zřejmě nebyli vědomi). Kdepak, tomuto faráři se kříž v kostele jistě nepohne. Svíčkové baby jsou však impozantní světicí nadšeny. Jejich manželé a synové pohrdají jak náboženstvím, tak politickou ideologií, podrobují se ale silnější ruce vždy, vyjma momenty, v nichž zavětří její ochabnutí. Kachyňův film skýtá velmi odlišný zážitek, vnímám-li ho zcela separátně nebo v kontextu dějin československého filmu za čtyřicetileté vlády KSČ. Příliš vyznívá jako účelová korekce vlastních minulých postojů, což lze vztáhnout na autory, na celý kontext tehdejší naší kinematografie i na diváctvo. (A herecké obsazení obzvlášť vtipně dokumentuje, jak naši umělci vždy bezvadně plnili tvůrčí záměry aktuální Pětiletky.) Sotva ale lze mít čs. filmu z roku 67 za zlé, že slouží autorstvu i diváctvu za aktuální příkrý komentář vlastní nedávné minulosti. Dobově účelová schématičnost, jejíž kořen bychom mohli nazvat třeba „kohoutovským mindrákem“, navíc postihuje jen základní koncepci, je konec konců pravdivá, aktuálně přínosná i nadčasová a hlavně není tak docela jednoznačná. Scéna, v níž se bývalí sedláci domáhají v kostele svých předních míst, jako by patřila do filmů nejméně o deset let starších (což asi, na rozdíl od zřetelně parodických vsuvek, nebylo záměrem). Morální kritika prohnilé sedlácké obce, provedená na pozadí apokalyptických poměrů, v nichž se zdá být nasnadě pantátům spíše fandit, spojuje Noc nevěsty s polistopadovým Je třeba zabít Sekala (s přihmouřenýma očima by pak bylo možno dvojici Sekal – kovář evangelík srovnat s dvojicí Picin – Slečna – právě vztah sedláctva k nim k tomu nabádá). Dobově se dá Kachyňův příspěvek zařadit někam mezi symbolisticko-realistickou Sirového Smuteční slavnost a freskovitě fraškovitý Schormův Farářův konec. Je však jiný a starší než oba jmenované. V Noci nevěsty se snoubí velkolepá magičnost s jasnou fenomenografičností. Nejsilnější dojem a nejdůležitější sdělení tohoto filmu (o to cennější, že asi nezáměrné), čímž se vymyká i ze všech šedesátkových vypořádávání se s padesátkami, je toto: kořenem všeho zla dvacátého století je vláda lidu - demokracie. Autoři sledují věčné zažívání lidu v době střídající se nadvlády dvou nesmiřitelných ideologií, což vysvětluje i nerealistickou Picinovu osamocenost, mírně korigovanou až v závěru – tato postava má být asi stejně zástupná jako postava Slečny. Sedláci posmívající se chvilkově oslabenému Picinovi se nijak neliší od svých dětí, posmívajících se svatému Ambrožovi. Proto chvalme svíčkové báby („Která to byla?“ „Ta, kterou poslal.“) a malá děvčátka („Ambroži, dneska se narodí Ježíšek.“). A protože pohanský konec světa selhal, cituji nejhezčí Nevěstinu hlášku: „Ježíši blesku věčného světla.“ (Jako od Pavla Zajíčka, co říkáte, osvícenci? Parádních hlášek různého druhu je ale v tomto filmu plno.) Možná je to taky jediný film té doby, který prorocky objasňuje netušenou, leč blízkou budoucnost: snadnost husákovské normalizace. Co se zpracování týká: film je převelice pěkný, kamerózně nádherný, jen jsem měl pořád dojem něčeho nepůvodního, v čemž možná křivdím, ale možná taky ne, přihodím-li k tomu ten úvodní rádoby vančurózní text s přebytkem interpunkce. A Kachyňa přece jen není Vláčil. Něco mi v jeho filmu brání, abych se jím prostě nekriticky kochal - což nejednou lze i u mnohem slabších snímků. Nicméně disponuje krom kontinuální estetické síly i několika momenty, které "tě seberou" (následují SPOILERY: pro mne byla nejsilnějším takovým náhlá kulometná palba po sporadických furiantsých flintových výstřelech; nebo viz gesto, jímž Slečna odmítá pomoc Ambrože a kyne mladému, ideově lhostejnému ctitelovi - celé její aranžmá cesty k jesličkám je navenek grandiózní směsí spektáklu a pragmatičnosti, uvnitř však bytostně horoucí a náležité). Je zde také mnohé, co je radost vidět, např. celá sekvence s hrobníkovou ženou, končící dialogem: "Co jsem dlužnej?" "Dáš mi to až s hrobem." Slabou složkou je hudba: nikoli nepěkná, ale většinou netrefná, výraz filmu na mnohých místech oslabuje. Herecké podání všech zůčastněných dobré až vynikající, krásný je zvláště Ambrož. Cenným exponátem je vedle jeptišky Brejchové Kemrův farář, raritou jsou soudruzi Moučka, Řanda, Větrovec jako protisocialistické živly. S většinou musím souhlasit v tom, že závěr vyznívá jaksi zbořeně, nevidím však důvod, proč by neměl být jako takový akceptován coby dílotvorný: Dojem zboření děje vyvstal v povážlivém momentě, kdy Slečna sahá po kalichu (a zůstal až do konce). Ale kdo trochu ví, o co v kostelích jde, ten uzná, že teprve tento nanejvýš vzpurný akt je opravdu skandál - není tedy divu, že okamžitě po něm se dění bortí do trapného splasknutí. Onen akt je natolik význačný, že právě odtud lze definovat průběh celého děje (dotud a poté), odtud lze také počínat metaforické spekulace: kdo sahá po nejsvětější svátosti? Až dosud vše postupovalo v kontinuální působivé eskalaci, pak jediný moment a krach. Připomínám, že je to film o komunistické kolektivisaci. Následuje Picin s flintou. Jedno vykládá druhé. Baví mě, že jsem dost těžko rozpoznával, kdo to tam leží a v jednu chvíli jsem si skoro myslel, že jsem tam viděl Slečnu i Picina vedle sebe. Takže jsem na tom asi jako Romadoor. Hvězdičkově čtyři a půl. Doporučená četba: NinadeL („vhled do mystického spiritualismu 50. let“), Marthos, JFL, Radek99. Kdežto Mortak, jehož komentář je vedle mého jediný ideově na výši, je blbec i se svým Comtem – a jestli má pravdu, tak i s Kachyňou a Procházkou. (PS: z nových komentářů musím doporučit Karnifexův, jakkoli se s ním nemohu zcela ztotožnit. Stručné, ale cenné osobní srovnání s předlohou podává ferdisek. Vančura cituje znalecké posouzení Žalmanovo, jehož kritiku ovšem nepovažuji za zcela trefnou či spravedlivou.) () (méně) (více)

Galerie (6)

Zajímavosti (11)

  • Film se natáčel v Havlíčkově Borové na Vysočině. (skudiblik)
  • Jana Brejchová (jeptiška zvaná Slečna) se hned první den natáčení pohádala s režisérem Karlem Kachyňou, protože ji kvůli jednomu zkaženému záběru řekl, že je kráva. Režisér se za to neomluvil, tak od té chvíle spolu celé natáčení komunikovali výhradně přes pomocnou režisérku. (raininface)

Související novinky

Filmová ocenění benátského festivalu

Filmová ocenění benátského festivalu

26.04.2017

Nejstarší filmový festival a jeho ocenění je nyní už i na ČSFD. Festival v Benátkách patří mezi tzv. "Velkou trojku", kterou tvoří festivaly v Benátkách, Cannes a Berlíně. Založen byl už v roce 1932… (více)

Reklama

Reklama