• Rosomak
    *****

    Pro mě nejkrásnější Vláčil a zároveň jeden z nejlepších filmů české kinematografie. Má to hloubku, má to přesah, nesnaží se divákovi podlézat a hlavně je to plné nádherných obrazů, které nejsou prvoplánové a v nichž Vláčil dokáže zobrazit nezobrazitelné... Údolí Včel je prostě záležitost, kterou je třeba vidět. A ne jednou.(28.4.2008)

  • flanker.27
    *****

    Zatímco Markéta Lazarová mě nikdy moc neuchvátila, tohle snad díky přehlednějšímu ději a výborně vystiženým charakterům patří do skutečně zlatého fondu naší kinematografie. Zobrazení fanatismu, přesvědčení, že idea vyššího světa může být povýšena nad rozum, život a svědomí. Náboženská víra vede člověka k tomu, aby nehledal zdroj svého jednání sám v sobě, ale aby svým jednáním naplňoval vyšší smysl. problém je, co tím vyšším smyslem má být. Obvykle něco, co zase říkají jiní lidé, že tím smyslem je. Armin byl muž silné víry, které byl ochoten obětovat nejen sebe, ale i druhé. Vyššímu smyslu, který však patřil jen jemu a jen on se postavil svými činy do role soudce o osudu druhých. Co kdyby jeho rozhovor s Ondřejem proběhl nějak takto: Armin: "Moje víra mi říká, že tě mám přivést zpět do Řádu." (ať už by k tomu dodal cokoli - bůh s tebou má jiné úmysly, řád znamená hráz proti bezvěrectví, očistíš svou duši - to je celkem jedno). A Ondřej by mu odpověděl: "Ale já věřím, že bůh chce, abych byl šťastný se ženou na své tvrzi." Kdo pak rozhodne, co chce bůh? Proč tohle věřící nedokážou pochopit, že věřit lze čemukoli a v cokoli a jen a pouze z víry nelze odvodit, která je ta správná hodná následování. A náboženství k víře přidává to, že samo sebe ze své podstaty staví na tu pravou a jedinou víru, která je povolána jiným říkat, co mají a co nemají dělat. Proto jsem já sám nikdy náboženské víře nepřisoudil jakýkoli smysl a neučinil z ní nikdy zdroj motivace svého jednání. Člověk se řídí rozumem a samozřejmě i pocity, ale musí být připraven je vždy podrobit testování, zkoušce ve střetu s realitou, vlastními zkušenostmi a tak dále. Armin ve jménu své víry dokonce zavraždil ženu, protože to odůvodnil vyšším smyslem svého počínání - odvrácení Ondřeje od smilstva a zvířecích pudů ("ti dva tam žijí jako zvěř"), aniž by ve skutečnosti se někdo kromě něj dopouštěl něčeho hanlivého nebo nesprávného. Člověk, který používá rozum, si takový úsudek udělat může, ale věřícímu (jak to vidím ostatně i z některých mírně fanatických komentářů) je takové vlastní rozumové zvážení věci odepřeno. Už jen za tento pohled na způsob myšlení věřícího člověka si film zaslouží maximální hodnocení a to ani nemluvím o zbytku, kameře, výpravě a herectví. Mimochodem, musím říci, že v tomhle filmu se mi Galatíková moc líbila jako žena, nikde jinde jsem jí tak vlastně nevnímal (díky pozdějším rolím ji mám hlavně zařazenou jako matku/tetu, hodnou či zlou, dle role), ale tady z ní tryská taková kombinace osobní síly, důstojnosti i smutku, který ji činí krásnější než jak dokáže jen prostá fyzická krása.(14.5.2007)

  • A_FISH
    *****

    Bzukot ticha.(11.5.2014)

  • sud
    *****

    Dokonale vyšperkovaný klenot, který nemá snad jedinou stinnou stránku a svoje klady nám servíruje mírou vrchovatou. Začněme odzbrojující geniální hudbou Zdeňka Lišky, kde sborové vokály příjemně navnaďují atmosféru středověku, přes excelentní kameru Františka Uldricha, až po nejvyšší stupínek, brilantní režií génia Františka Vláčila. A samozřejmě, abych nezapoměl, suprové herecké výkony. Charismatický, tehdy začínající Petr Čepek v roli Ondřeje z Vlkova si vás svýma uhrančivýma očima získá a do konce filmu vás nepustí. Výtečný záporák Armin Von Heide je snad nejsilnější herecký výkon Jana Kačera. Z pohledu do tváře Věry Galatíkové alias Lenory na vás sálá tajemství, chlad, zatrpklost, ale i přívětivost. "Údolí včel" podává reálný obraz středověku a prostřednictví černobílé kamery, i přes příběh jasně zakotvený do parného léta, je mrazivý až běda. 100%.(24.3.2006)

  • francis
    *****

    Údolí včel je tak temné, jak jen Vláčilova adaptace možná nejtemnějšího románu Vladimíra Körnera za doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky může být. Dokonce i prosluněné okamžiky jsou v tomto filmu jen předzvěstí a kulisou obrazů bolesti, marnosti a zkázy. Strhne vás k sobě do hloubky a vy, se studeným potem na čele, budete vědět, že nemůžete zpátky, dokud temné poselství, vypovídající o bolestném bezčasí středověku v mezičase dvou křižáckých výprav, nedojde ve velkolepém finále naplnění. ..."Děti?" polkl pro jistotu mnich. "Copak nebyly čisté?" "Není rozdílu," odpověděl křižák. "Pak by nezůstal na živu jediný člověk," užasl Blasius. "Život by zanikl." A tu slyšel něco, co se blížilo udeření hromu. "Nechť zanikne!" zvolal Armin. "Zůstanou andělé!" Měl jsem to štěstí, že jsem film viděl před dvěma lety při zvláštním promítání pod širým nebem na místě, kde se kdysi natáčel - v kamenném torzu jihočeského Kuklova. Síla zpracování a výpovědi, mnohokrát znásobená tímto zážitkem, zůstane jedním z mých nejsilnějších setkání s filmem. A úžasný soundtrack jeho připomínkou.(25.11.2006)

  • - Takřka veškeré důležitější role ve filmu byly obsazeny členy divadelního souboru Činoherního klubu. (DaViD´82)

  • - Scénář i film byly hotovy neobyčejně rychle. V lednu 1967 byl dopsán scénář, v březnu se jely zkontrolovat lokace do Polska, v červnu se začalo točit a v září bylo dotočeno. Paradoxně tak byl pro kina připraven dříve než starší Markéta Lazarová. Premiéra se tedy pozdržela až do května roku 1968, aby do kin šel těsně po Markétě Lazarové. (DaViD´82)

  • - Vladimír Körner se inspiroval k sepsání scénáře pobyty ve Východním Prusku v letech 1965-1967, kdy sbíral materiály pro román „Písečná kosa“. V jednom okamžiku měl pocit, že se mu zjevila postava osamoceného křižáckého jezdce sjíždějícího po písečné duně. (alonsanfan)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace