Temné slunce

Tak dlouho jsem čekal na to, abych tento film mohl vidět. A při jeho sledování jsem dlouho čekal na to, až bude konec. Nedivím se současným televizím, že tento film vůbec neuvádí. Je to děsný brak! Kdybych nevěděl, že režisérem byl TEN Otakar Vávra, tolik by mě to nepřekvapilo. Ale i mistr tesař se někdy utne...v tomto případě to byl ovšem přímo výbuch. Kraktit je holt silná třaskavina a mělo by se s ním zacházet nanejvýš opatrně. Poprvé se to podařilo, podruhé už tvůrcům Krakatit vybouchl v rukou. A nezachránilo to ani hvězdné obsazení (skutečně toporné postavy), nákladná výprava ani asi jediná davová hippie scéna v historii československého filmu (a kupodivu zde nebyli za ty špatné). Odpad nedávám jen kvůli mé slabosti pro sci-fi filmy před rokem 1989. (06.09.2009)

Taková sranda se hned tak nevidí. Po celkem vážné první části se film dostává do fáze (nechtěné?) komedie až parodie. Brzobohatý se přidává k hipíkům, únos letadla partou bláznů (kteří snad náhodou získají Krakatit), akční scény na úrovni studentského filmu. Celkem jsme tomu věřil a doufal jsem, Vávra je přece pojem ale tohle je prostě hovadina, i když si odmyslím ten politickej podtext. (02.10.2011)

Vávrův Krakatit 1948 je vizionářský počin. Temné slunce 1980 už jen dokument o tom, že Krakatit se stal skutečností. Ve filmu je možno vidět zajímavé světonázory, jako třeba tehdejší představy o účincích marihuany, vize imperialismu jako válečné mašinerie uznávající jen peníze, úspěch a moc. Je jasné, že téma je těžce zpolitizované a dnes působí velmi nerealisticky. Tehdy byl strach z atomové bomby přeci jen reálnější. Možná nám to dnes přijde až moc hysterické, tehdy se ale děti bály. 70% (01.03.2010)

To si Purš jednou vzpomněl, že by bylo pěkné natočit film o neutronové bombě "která ničí život a zanechává majetek". I oslovil mistra Vávru, ať z toho udělá velké plátno a ten nad prestižní zakázkou dumal tak dlouho, až ho jednoho dne napadla "úžasná" myšlenka, že se téma dá vlastně namontovat na zápletku Krakatitu. Sice elegantně vybruslil z problému, jak uchopit za vlasy přitažené téma, ale dokonale se zapletl do aktualizace již existující předlohy. Vedle sebe tak stojí starosvětské a naivní scénky zavánějící někdy nejlacinější červenou knihovnou a do toho unášejí letadlo po zuby ozbrojení teroristé, Prokopa pronásleduje střílející vrtulník, květinové děti propagují vedle míru i otevřený sex... Vávra natočil neuvěřitelný mišmaš, jehož scény nemají žádnou spojitost (ani velmi zploštěná postava ing. Prokopa je nedokáže udržet pohromadě) a jsou natočeny dokonale umrtveným, téměř televizním stylem, takže i ty nejakčnější scény připomínají spíše pomalou chůzi a uspávají. Jediné, co se jakžtakž povedlo je docela sugestivní pohled na svět po výbuchu neutronové bomby, kdy vše i bez života funguje nerušeně dál, jako by lidé už pro rozběhnutý systém ani nebyly potřeba... Ale to je jen chabých pár minut, zbytek je dokonale statickým výplodem, u něhož režisérovy zmínky o důkladném odborném výzkumu před samotným natáčením snad ani nejde brát vážně. (08.05.2013)

Doteď bych nevěřil, že se dá nějaké převedení knihy do filmu zprznit tak nenápadným a přitom neskutečně odpuzujícím způsobem, Čapek rotuje na Vyšehradském hřbitově takovou rychlostí, že si z něj tamní inteligentní hmyz zbudoval malou elektrárnu. A navíc je s podivem, že za dílem stojí Otakar Vávra, obzvlášť při vědomí toho, že o nějaké to desetiletí předtím zvládl stejnou látku zpracovat o mnoho lépe, jenže tehdy bez nechutného politického zadání (ach, jak roztomile působí ti zlí, nevlídní a dekadentní imperialisté), bohužel je ale neskutečně špatné i řemeslo, hudba je jednoduše odporně dobově podbízivá a při akčních scénách nejspíš pustili za kameru nějaké jugoslávské výrostky, kteří byli v Československu na rekreaci se svými prominentními potentátními rodiči. A jako poslední hřebíček je převedení děje do současnosti (tedy začátku osmdesátých let), Čapek se nemůže podobně jako Jules Verne převádět do současnosti, výslednému dílu to prostě nesluší. (16.02.2014)