Tajemný dům, který přináší smrt, skupina parapsychologů, kteří chtějí vyzkoumat podstatu nadpřirozena, hrůza, děs a zánik. Postavte se tváří v tvář neznámu i vlastní minulosti. Tento ČB snímek z roku 1963 patří ke klasice žánru a v roce 1999 byl natočen remake se stejnojmenným (anglickým) názvem, který u nás vyšel pod názvem Zámek hrůzy. (cidla)
Dvě výtky: 1) Je to dlouhé. 110 minut je moc, zvláště proto, že to pravé ‚strašení‘ se rozjede až půl hodiny před koncem. Zbytek zabírají dlouhosáhlé dialogy o ničem, popř. o hrdinčině vztahu k matce, Freud by měl jistě radost. A za 2) Samotná hrdinka je sice solidně vyšinutá, bohužel ale do takového extrému (ukňourané monology), až to likviduje jakékoliv divácké empatie. Tudíž lepší tři hvězdičky s dodatkem, že po filmech Roberta Wise bažím i nadále, ten chlap v sobě něco měl.
Scénář: Nelson Gidding ..
Uzavřená mysl je nejhorší obrana proti nadpřirozenu.
Obdivoval jsem pečlivou práci filmařů, především kamera je perfektní. Film staví na atmosféře, kterou tvoří především tajemné zvuky starého domu a je protkán monology jedné z postav, které se její neradostný život pod psychickým nátlakem událostí zcela rozpadá a směřuje k šílenství. Ovšem nebál jsem se a tento druh atmosféry na mne prostě nějak nefunguje. Jistě, strach měl pramenit z toho, že nevíme, co se skrývá za zavřenými dveřmi, ovšem pokud měl doktor Markway v záměru udělat v domě výzkum paranormálních jevů, tím že bude nečinně postávat za dveřmi toho těžko dosáhne..:-)
Absolutní klenot - já byl posranej celou dobu až za ušima (v jedné sekvenci jsem vážně uvažoval, že to budu muset pauznout, rozdejchat to a pak pokračovat dál) a zároveň jsem si vychutnával vynikajicí filmařinu. Už teď mi ta atmosféra a mrazení z filmu chybí...čistý stoprocentní zážitek.
Nádherný horror. Co záběr, to perla. Překrásná širokoúhlá/černobílá kamera, dokonale zvládnutá režie a nálada. Lituju že sem se na film koukam s přítelkyní, sám bych se asi zbláznil strachy. Tohle je jediná a skutečně dobrá "adaptace" legendy o House Hill.
Aby se stal dům další, potažmo hlavní postavou ve filmu, musí umět strašit. To tenhle neumí, protože nechápe základní věc, že největší strach vyvolávají diagonály, tedy schody na půdu, nebo do sklepa. V tomto filmu se ale pracuje výhradně s pohybem po jednom patře, a pokud se přece jen směřuje po vertikále, skončí to točitými schody jak z Vertiga (kde to díky mysterioznímu thrilleru fungovalo, ne tak zde na půdě hororu), které ke všemu /schody/ nejsou oddělené podlahami, ale „visí“ v celé místnosti, aby vynikl kubisticko-expresionistický pohled kamery z rohu místnosti. ____ Doklad psychoanalýzy ještě před nástupem kognitivismu se má ve stejném poměru jako koncept „strašení v mysli člověka“ (se kterým film operuje) ke „strašení doopravdy.“
Nejen "horor o domě, kde straší", ale také drama konfrontující lidi odlišných zájmů a z odlišných vrstev, kteří si účastí v podivném experimentu chtějí nějakým způsobem udělat jasno ve svém životě. Ke kvalitě tohoto filmu příspívá i to, že obsahuje snad jenom jeden trik, a to v úžasné scéně s prohýbajícími se dveřmi.
„Ten dom stojí na kopci už desiatky rokov a pokojne ďalšie desiatky stáť môže.“ Úchvatná hororová atmosféra s troška slabším (ale to naozaj len teoreticky) scenárom, ktorú na jedno z najukážkovejších diel hororového pod-žánru „ghost house“ vyťahuje krásny fakt, aké je to celé vážne: seriózne „psychologické“ herecké výkony, chuť naozaj strašiť (a nie strápňovať sa tupými lakačkami, kedy zrazu zvrieskne hudba), temný záver a špičková detailná „technická“ práca (viď. Nádherne zariadený obrovský dom, ktorý je de facto titulnou postavou). Tento film je veľmi nepríjemný (v dobrom) a jeho čierno-biela krása dodnes berie dych. Už v desivom prológu je naakumulovanej toľko hororovej atmosféry, že väčšina žánrových konkurentov bledne závisťou (napr. staršia „zábavná“ castleovka DOM HRÔZY z roku 1959). Viac na mojom ex-blogu: ivokucera.blog.sme.sk/c/148177/Strasenie-100.html
Dlouho mi tenhle skvost unikal, ale konecne jsem to videl a musim souhlasit s mnoha fanousky - je nejlepsi. V subzanru horroru o strasidelnych domech nema konkurenci a to jsem vpodstate vsechny "dulezite" snimky videl. Nejen, ze jako jeden z mala dokaze vystrasit, a to i po 40 letech. Ale technicke provedeni je proste uzasne. Zbesile najezdy kamery a intenzivni zvukova slozka se vam jiste navzdy zapisou do pameti. Navic je jasne videt, kde bral inspiraci mladicky Sam Raimi, dodat filmu barvu tak mam obcas pocit, ze jsem v male chate kdesi uprostred lesu spolu s Ashem. Samozrejmne, jako v kazde spravne ducharine se pracuje pouze s naznaky a tusenim neceho zleho. Clovek se preci vzdy nejvic boji toho, co nevidi. Naprosta povinnost.
Na duchařiny koukám spíš se sebezapřením, ale tahle mi svůj kultovní status vysvětlit dokázala. Na rok vzniku až překvapivě strašidelná podívaná, kterou by hororový fanoušek neměl v žádném případě vynechat. Současně je to jeden z filmů, který staví na tom, že člověk se bojí věcí neviděných. V The Haunting opravdu žádného bubáka neuvidíte, ale bát se budete téměř se stoprocentní jistotou. Mistrovství.
Srtašidelný dům podle mých představ, už jen obrys během titulků působí děsivě a následné seznamování s jeho impozantností by k hrůzě úplně stačilo, nemusela by už ani přijíždět žádná expedice, navíc s choromyslnou, která to podle mého jen kazila a její herectví ani zjev mi nesedly. Takže tak, atmosféra 100%, málokterý ČB horůrek je doopravdy scary, ale tento ano, mínus za osazenstvo, které sráží svými hádkami a provokováním se nazvájem 20% z příjemného dojmu, že film má být jen o domu a jeho podivné historii, věčná škoda.
Nechala som sa nachytať na extrémne nadšené komentáre, ale namiesto strachu a napätia som cítila ľahkú nudu. Zľakla som sa asi dvakrát, o bátí nemôže byť ani reči. Niektoré prvky filmu boli naozaj dobré, oceniteľné i dnes (napr. dvere)... no sú to skôr brilantné momenty než prúd geniality (ako spievajú iní užívatelia). Je skvelé, že sa našiel priestor aj na príjemný čierny humor v podaní mladého Luka - no v duchárskom filme je smutné, že väčšinu potešenia mi priniesli jeho hlášky. Namiesto navodenia mrazivej atmosféry som viac oddychovala a čakala na koniec (keď som stratila nádej, že sa ešte dočkám nejakého kvalitného strašenia).
