Jiří Kostka

Jiří Kostka se narodil 5. října 1910 v Radvanicích u Ostravy do chudé kočovné divadelní rodiny, která pro svoji divadelní společnost obdržela historicky první českou divadelní koncesi v našich dějinách. Ale zpočátku k divadelnictví vůbec netíhnul, chtěl se stát letcem. Ale rodina byla bez peněžních prostředků a mladý Jiří nemohl na studia, pokračoval tedy v rodinné tradici.

Hereckou školou mu byla v letech 1928 až 1941 angažmá v různých kočovných divadelních společností, např. u M. Novákové, V. Housy a či J. Burdy. Po krátkém angažmá u Středočeské činohry (1941 – 1942) prošel v letech 1942 – 1948 soubory Českého divadla v Olomouci, pardubické Východočeské společnosti a Městského divadla v Plzni.

Ještě po krátkém intermezzu v ostravském Státním divadle (1948 – 1949) se natrvalo usadil v Divadle J. K. Tyla Plzeň (1949 – 1979) a po 30ti letech odešel na odpočinek. Ve 40. letech krátce vystupoval i ve smíchovském Realistickém divadle v Praze.

Ve svých divadelních postavách, jež stvořil přes půl tisíc, přetvořil svoji menší postavu, hrubší hlas, pevnou mužnou charakteristiku, lidový humor, moudrost a též bodrost, často v rolích staříků a dědečků. Jeho manželkami byly herečky Františka Skálová – Wintrová (1911 – 1973) a Netta Deborská (1918 – 2002). Herectví se věnovali i syn Petr Kostka (*1938), dcera Zora Kostková (*1952), snacha Carmen Mayerová (*1944) a vnučka Tereza Kostková (*1976).

V Plzni sehrál Kláska („Lucerna"), Tomáše („Strakonický dudák"), Pana Hanuše („Jan Hus"), Omnimora („Hrátky s čertem"), Toška („Taková láska"), Trepifajksla („Dalskabáty, hříšná ves"), Osipa („Revizor"), Ezechiela („Tvrdohlavá žena"), Špricha („Maškaráda"), Kuklu („C. K. státní ženich"), Železnova („Vassa Železnovová"), Solicitátora Vítka („Věc Makropulos"), Šajloka („Kupec benátský"), Pavla Koženého („Naši furianti"), Jehoně („Hadrián z Římsů"), Hrobníka („Hamlet"), Karase („Aristokrati"), Canhyho („O myších a lidech"), Starého Pištoru („Obrácení Ferdyše Pištory"), Šimona Morelese („Lesní panna aneb Cesta do Ameriky"), Bodajeva („Les"), Levšina („Nepřátelé"), Inkvizitora („Don Carlos") i Opata („Kutnohorští havíři").

Film ho, na mimopražského herce celkem často, povolal před filmové kamery, ale jeho herectví nikdy plně nevyužil. V 50. a 60. letech byl svářečem Vencou (krátký film I ANDĚLÉ ZTRÁCEJÍ TRPĚLIVOST), foukačem Pecháčkem (PAN HABĚTÍN ODCHÁZÍ), valcířem (ZOCELENÍ), Ing. Libertou (POSLEDNÍ VÝSTŘEL), železničářem (PAST), dělníkem (KARHANOVA PARTA a BOMBA), agentem (AKCE B), rolníkem (USMĚVAVÁ ZEM), Václavem Urbánkem (PŘIZNÁNÍ VÁCLAVA URBÁNKA), opilcem Fišerem (POLICEJNÍ HODINA), vězněm Skořepou (REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE), mistrem (TAŽNÍ PTÁCI), otcem (ZELENÉ OBZORY), mužem (HOROUCÍ SRDCE), členem komise (BEZ SVATOZÁŘE), mistrem (CESTA HLUBOKÝM LESEM), StB (TRANSIT CARLSBAD), hajným (DŮM ZTRACENÝCH DUŠÍ) atd.

A v 70. i 80. letech se uvedl ve snímcích NÁVRATY (Jenda), VĚTRNÉ MOŘE (naftař), ZBRANĚ PRO PRAHU (topič důchodce Hovorka), MUŽ Z LONDÝNA (vrátný v hotelu), BOTY PLNÉ VODY (průvodčí), BĚŽ, AŤ TI NEUTEČE (vrátný Toufar), ZRCADLENÍ (správce vily Kazda), VÍTĚZNÝ LID (děda Verla), JAK SE TOČÍ ROZMARÝNY (dědeček ve filmu), STÍHÁN A PODEZŘELÝ (děda Panoška), BOŽSKÁ EMA (venkovský muzikant), KONEČNÁ STANICE (farář), DIVOKÝ KONÍK RYN (Franc), PUTOVÁNÍ JANA AMOSE (stařeček), JÁRA CIMRMAN, LEŽÍCÍ, SPÍCÍ (císař František Josef I. a ještě jeho dvojník Macháně), SLUNCE, SENO, JAHODY (děda Zvoníček), KOMEDIANT (Hansgirgl) a nebo ATOMOVÁ KATEDRÁLA (děda). Ve filmech byl několikrát dabován (mj. NÁVRATY či MUŽ Z LONDÝNA).

Spolupracoval též s rozhlasem („Dva někdy někde", „Numancie", „Kamarádi a kolegové", „Řeka čaruje", „Pražský Žid", „Mazepa", „Peníze", „Jsem dělník" aj.), televizními inscenacemi (např. VRAŽDA PŘED VEČEŘÍ) a seriály (př. 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, MATKA i zejména LEKÁR UMIERAJÚCEHO ČASU).

Získal Vyznamenání Za vynikající práci (1955), titul Zasloužilého umělce (1965), Cenu Zdeňka Hofbauera (1972), Cenu Jaroslava Průchy (1976), Čestné uznání rady ZKNV (1980), Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, Cenu Víta Nejedlého, Medaili „Za obětavou práci pro socialismus" a i Ceny města Ostravy atd. Angažoval se i politicky. Jiří Kostka zemřel 6. srpna 1985 v Plzni ve věku nedožitých 75 let.

Jaroslav "krib" Lopour