Tendenční pohled na události z 13. - 25. února 1948 v Čechách a na Slovensku. Statické dialogové scény citují oficiální prohlášení. Nezvládnuté masové scény působí (jistě nechtěně) komicky. V úvodu filmu jsou požity pasáže archivních snímků z dokumentárního filmu "Čas rozhodnutí" (1975, režie Josef Šuran). (oficiální text distributora)
"Klémo, já už to nevydržím. Vezmeme pušky a svrhneme je silou!" "FRANTIŠKU! To bys chtěl furt jen mlátit lidi! Ale to my nesmíme! Mlátit. Lidi. Já to zakusil! Ono to bolí. Posaď se! Doneste mu kávu!" Únorové dny roku 1948. Blíží se ta slavná chvíle, kdy bude zatnut tipec buržouzům a reakčníkům a bude nastolen spravedlivý stát a vláda lidu... Takhle to zní jistě pěkně. Nebudu se tady rozepisovat o tom jak to s bolševickým pučem ve skutečnosti bylo. Jednak byste to měli vědět a kdo to neví, tak ten tenhle film stejně nebude nikdy chtít vidět. On je to totiž snímek ve skrze ubohý a děsivě nudný. Po půlhodině trpíte menší klaustrofobií, protože ze zasedaček, kanceláří a ústředních výborů prakticky nevystrčíte nos. Schůzuje se a schůzuje, drajv je minimální, gradace nijaká, respektivně žádná. Vojtěch Trapl, děsná to postavička české kinematografie udělal od svého debutu (Tobě hrana zvonit nebude) dlouho cestu... No, jak se to vezme. Není už vidět mikrofon a díky formátu historické rekonstrukce už si je krapet více jist co chce vlastně vyprávět a nestrká sem psychadelické výjevy a filozofické proslovy. Ale přesto si podráží nohy svým vlastním scénářem, jenž je neskutečně zkratkovitý, zmatečný a celkově otřesný. Můžu-li srovnávat s jiným vyobrazením téže situace 5. dílem Gottwalda, vychází z něj Matějkova práce jako vítěz. Byť i Matějka má literární kvality žáka měšťanky, situaci podává srozumitelněji a pro diváka stravitelněji (neplést si s pravdivěji, dělí je sice 9 let, ale vylhanost zůstala). Trapl nechává herce tupě deklamovat skutečné výroky státníků, vytrahné z kontextu a to klidně ve čtyřminutovém statickém záběru... Sledovat takhle třeba Pántika je skutečné labůžo. A dostáváme se k hlavnímu bodu programu. Prim hraje zejména herecká etuda Júlia Pántika, jenž je neznámým dvojčetem našeho velikána. Nejenže vypadá úplně stejně, ale i ta dikce. A je ještě lepším řečníkem. Porovnat originál slavného projevu "Právě se vracím z hradu" s tou zdejší, tak je Pántik jasným vítězem. Je radost ho sledovat a těšit se na každý jeho projev, kino vždy ryčelo smíchy. Ten film je fušerský a hrozný, buďte rádi, že jej zřejmě nikdy neuvidíte (možná leda pokud se povede můj seminář Gottwald se vrací do Gottwaldova, jenž by se mohl stát zajímavou protiváhou k zavedeným THS a Festival otrlého diváka). (LFŠ 2008)
1/10 Po technicke strance neni moc co vytknout - ano natacelo se v realnuych zavodech/tovarnach 30 let po viteznem unoru a jak vidno v komunistickych rukou tyto podniky ani 30 let pote jaksi neprokoukly ;]] Herci jsou pomerne presvedcivi - Ruzek, Pleskot, Pantik - ten byl fakt dobry zahrat pokrocilou Klemovou chorobu + bez privuku... ale ten obsah - to je vec jina bleeeeeeeeeeeeeee
Téměř dvouhodinové "drama", odehrávající se v nejrůznějších pohovkách, křesílkách, konferenčních sálech a stolových společnostech. Namaskovaní herci odříkávají "dokumentární" věty za jednotlivé politiky. Věty jsou často autentické, kontext hrubě zkreslen. Július Pántik jakousi záhadou nebyl za předvedený výkon zavřen ani zastřelen, byť jeho herecké podání silně zvýrazňuje Gottwaldovu postupující syfilis.
Celý příběh je traktován div ne jako poslední dnové Krista, obzvláště procházka Gottwalda s Nejedlým nad Prahou neodbytně přivolává takové konotace.
Je to skutečně velmi špatné a nestojí to za vidění. Pro zájemce - ano, je to barevné.
