Luis Buñuel

V polovině dvacátých let přišel do Paříže, kde dokončil svá univerzitní studia historie umění. Zapojil se do hnutí pařížské umělecké avantgardy a stal se asistentem režiséra polského původu Jeana Epsteina (1926-28) u jeho tří filmů. Také se sblížil se svým krajanem, malířem Salvadorem Dalim. S ním vytvořil dva surrealistické filmy Un Chien andalou (Andaluský pes, 1928) a L'Age d'or (Zlatý věk, 1930).

Po pádu vojenské diktatury a ustavení republikánské vlády ve Španělsku se vrátil domů a natočil ve spolupráci se dvěma pařížskými přáteli, Pierrem Unikem a Eli Lotarem, sociálně kritický dokument o nejchudším kraji severní části Španělska Země bez chleba (Las Hurdes, 1932). Téhož roku odjel na pozvání do Hollywoodu, kde se však, stejně jako před ním Ejzenštejn, nedostal k práci pro nepřekonatelné rozpory v názorech na tvůrčí práci. Po návratu do Paříže připravoval zfilmování "Větrné hůrky" podle Emily Bronteové, k jehož realizaci však nedošlo.

1935-37 spolupracoval v republikánském Španělsku na hraných filmech lokálního významu. Za občanské války působil na velvyslanectví španělské republikánské vlády v Paříži. Tam sestavil dlouhometrážní střihový film Madrid 1936, čili Španělsko ve zbrani, a ozvučil Brahmsovou hudbou původně němou "Zemi bez chleba".

Ještě před konečným vítězsvím frankistického režimu odešel jako emigrant do Sopjených států, kde pracoval ve filmovém oddělení newyorského Muzea moderních umění. Za války byl pověřen spolu s řadou jiných evropských emigrantů výrobou cizojazyčných verzí propagačních filmů pro Úřad válečných informací. Koncem války odjel do Mexika, kde měl natočit hru španělského básníka Garii Lorcy "Dům doni Bernardy", z jejíž realizace však sešlo. Svůj první mexický film, ryze komerční hudební komedii Gran Casino, natočil r. 1948.

V příštím roce další bezvýznamný film El gran calavera (Velký svěťák), 1950 režíroval významné obžalobné drma o mravně ohrožené městské mládeži Los Olvidados (Zapomenutí) - dílo, které ho znovu proslavilo ve světě a získalo mu jednu z hlavních cen na festivalu v Cannes.

V témže roce následuje Susana - carne y demonio (Susana, tělo a ďábel), 1951 dva filmy sériové produkce La hija del engano (Dcera šejdíře) a Una mujer sin amor (Žena bez lásky), pak další významný film Subida al cielo (Cesta do nebe) z lidového prostředí jihozápadního Mexika.

1952 El bruto (Násilník), příběh jatečního dělníka, El (On), pochmurné drama paranoika, a za účasti amerického kapitálu Las avanturas de Robinson Crusoe (Dobrodružství Robinsona Crusoe).

1953 uskutečnil svou dávno připravovanou adaptaci románu Emily Bronteové "Větrná hůrka" pod názvem Abismos de pasión (Propasti vášní). Ovlivněn italským neorealismem, režíruje v témže roce fantazii z moderního městského života La ilusión viaja en tranvía (Přízrak jede tramvají).

1954 nepříliš zdařilý film s výchovnými záměry El Río y la muerte (Řeka a smrt), 1955 nekonvenční, cynické drama Ensayo de un crimen (Pokus o zločin), známé též pod názvem La vida criminal de Archibaldo de la Cruz (Zločinný život Archibalda de la Cruze).

1956 přijíždí poprvé po válce do Francie, kde režíruje psychologické drama To je úsvit (Cela s'appelle l'aurore) podle románu Emmanuela Roblese, a film La mort en ce jardin (Smrt v této zahradě) z jihoamerického prostředí, se Simone Signoretovou.

1958 opět v Mexiku film Nazarin, příběh donkichotského kněze, stavějícího se ve jménu křesťanství na odpor nejen církevní, ale i státní autoritě, 1959 ve francouzsko-mexické produkci dramatický obraz malé ostrovní země, zmítané politickými zápasy mocenských klik La Fievre monte a El Pao (Horečka stoupá v El Pao) s Gérardem Philipem v jeho poslední roli.

1960 americko-mexický film The Young One - La Joven (Mladé děvče), o nespravedlivém obvinění černošského hudebníka ze znásilnění nedospělého děvčete, 1961 po čtvrtstoletí opět ve Španělsku natočený film Viridiana, krutá poéma, odhalující sociální kontrasty v zemi starých náboženských tradic. Film byl vyznamenán Velkou cenou na festivalu v Cannes, zatímco ve Španělsku podlehl cenzurnímu zákazu pro blasfémii náboženství.

V r.1962 natočil, opět v Mexiku, film Anděl zkázy (El angel exterminador), fantastický příběh skupiny lidí, odhalujících navzájem své charaktery za nedobrovolně strávené společné noci, v r.1964 ve francouzsko-italské koprodukci volný přepis románu Octava Mirbeaua Deník komorné (Journal d'une femme de chambre) s Jeanne Moreauovou, s dějem přeneseným do počátku třicátých let.

1965 v Mexiku film Simon del desierto (Šimon z pouště) o kajícném mnichovi, pokoušeném ďáblem v podobě svůdnice, film zůstal pro nedostatek finančních prostředků jen torzem, byl však přesto uveden v oficiální soutěži benátského festivalu.

V r.1966 zfilmoval ve Francii román Josepha Kessela Beladonna (Belle de jour) s Catherinou Deneuveovou, 1969 se znovu zabýval otázkami náboženské víry a kritiky církevní praxe ve filmu La Voie lactée (Mléčná dráha) s Laurentem Terzieffem, Jeanem Sorelem a Delphine Seyrigovou.

V r.1970 ve Španělsku příběh stárnoucího malíře a jeho invalidní schovanky Tristana s Fernandem Reyem a opět Deneuveovou. V r.1972 postoupil svůj scénář k filmu "Le Moin" (Mnich) k realizaci filmovému kritiku řeckého původu, historiku surrealismu Ado Kyrouovi a sám natočii podle vlastního námětu satiru na současnou společnost Le Charme discret de la bourgeoisie (Skrytý půvab buržoazie) s Reyem, Seyrigovou, Stéphane Audranovou a Jean-Pierrem Casselem.

1974 vytvořil surrealistickou černou komedii Le Fantóme de la liberté (Přízrak svobody) s Jean-Claudem Brialym, Michelem Piccolim, Monicou Vittiovou, Milenou Vukotičovou aj. Své filmy píše a do posledního detailu připravuje v Mexiku, kde trvale sídlí, a do Evropy zajíždí vždy jen na krátkou dobu jejich natáčení. Buňuelově osobě a dílu je věnována francouzská monografie Ado Kyroua, která v r. 1965 vyšla také v českém překladu.

maxi6