A pátý jezdec je Strach

Při pohledu na filmy jako Rosselliniho PAISA, ŘÍM OTEVŘENÉ MĚSTO nebo Truffautovo POSLEDNÍ METRO - ve výčtu bylo možné dále pokračovat - se může nakrátko zdát, že filmy podobného dosahu a hloubky naše národní kinematografie hraného filmu postrádá. Brynychův STRACH - a není osamělý - dokládá opak. Působivá konfrontace s dobovou současností vzniku filmu dnes - ve světle toho, co je známo - svou mnohovýznamovostí mrazí. Dusivá atmosféra druhé heydrichiády - to je nejpravděpodobnější časové zařazení filmu, který ve svých časových mikroměřítcích důsledně usiluje o opak - otevírá mezní situaci, v níž se obnažují charaktery v celé své nahotě: Někdy velké, jindy záprdkovské a až příliš často ničemné. Otázkou je, jak to všechno vymezit. Příběh neokázalého hrdiny doc. Brauna, skvěle ztělesněného Miroslavem Macháčkem, pro nějž to byla životní role, stojí na vrcholku této pyramidy. Z mozaiky dalších osudů reprezentativního žižkovského domu vyniká rodina dr. Veselého, jejíž dominantní charakteristikou jsou užaslé, nicnechápající a všemurozumějící dětské chlapecké oči nejmladšího člena rodiny. Skvostnějšího krhounkovského padoucha, jak jej v pro sebe zcela atypické úloze skvěle ztělesnil Josef Vinklář, si lze jen stěží představit (v této souvislosti se mi vybavuje Hrušínského Spalovač). Za zmínku stojí i výtečné kreace Evy Svobodové a - jako dokumentace i jako výkon - zejména Olgy Scheinpflugové. Výtečná je i dokonalá neosobnost gestapáků; zde se na své nejvlastnější interpretační parketě dokonale pohybuje Jiří Vršťala a zcela atypicky, ale naprosto přesvědčivě působí Jiří Pleskot a Milan Mach. Ve výčtu rolí-postav by bylo možné pokračovat. Zdá se, že filmu prospěl kolektivní scénaristický přístup, ale nadto všechno je nutné vyzvednout mimo literární předlohy Hany Bělohradské Brynychovu režii a Kališovu kameru, pro mne osobně nejpůsobivější v introspektivních scénách, jimiž postupně prochází značná část protagonistů STRACHU. V tomto filmu dostala česká - tehdy československá - kinematografie jednu z nejvýraznějších a nejpromyšlenějších analýz-pohledů na odvrácenou tvář okupace. Na pozadí toho, proč na počátku července 1942 250 000 Čechů hajlovalo k uctění památky katana nejen českého národa, ale vlastně celé okupované Evropy Reinharda Heydricha (exilová vláda tento fakt výstižně vyložila slovy, že ruce sice hajlovaly, ale v očích byl patrný o to jednoznačnější nesouhlas, odpor a nenávist) lépe chápeme povahu lidí, jimiž jsme i my sami. Člověk je stvořen ke štěstí tak jako pták k letu. Ale křídla lze zlomit a vůli létat potlačit nebo zcela zničit. I to je lidská povaha a lidství vůbec. (30.12.2007)

Původně jsem chtěl dát hvězdičky jenom tři, protože mě vůbec nechytla atmosféra filmu, kterou režisér zrušil ještě dříve, než ji pořádně začal budovat a to úvodními záběry na projíždějící auta a paneláky, to vše z roku 1960 a pak se to neúspěšně snažil nahradit záběrem plakátu s ríšskou orlicí. Nicméně jestli na tomto filmu něco stojí za to, tak je to impozantní závěr - scéna ve sklepě a následná smrt dr. Brauna, to je prostě ukončení, na které se nezapomíná. (13.10.2006)

Jeden z najlepších zabudnutých československých filmov, ktoré sa málokedy objavia v televíznom vysielaní. Brynychova réžia, podporená úžasnými obrazovými kompozíciami kameramana Jana Kališa robia mnohé scény nezabudnutelné už len rozložením predmetov a ludí v priestore bez potreby slov. Trochu prehnaná návšteva na psychiatrii dostane v závere úplne nový rozmer a vnímavý divák niečo podobného bude očakávať. Nielen piaty jazdec je strach, ale v tomto období našich dejín boli všetci jazdci strach. Psychologická ukážka toho, ako sa prostredníctvom vonkajších faktorov menia medziludské vzťahy na mikroúrovni jedného domu, respektíve rodiny. Je to odkrytie skutočných charakterov, alebo sa inak konať v daných podmienkach nedá? (23.04.2014)

Psychologicky vyhraněné drama se spoustou alogických detailů, mimózních postav a nepřetržitého křiku. Tak si představuje období nacistické okupace režisér Zbyněk Brynych. Možná proto jsme si nepadli úplně do oka. Přesto jsem rád za další filmový záznam hereckého umění Olgy Scheinpflugové, byť zde v roli více teatrální, než civilní. Až by z toho jeden dostal depresi. Uf. (11.08.2012)

Strašlivě úzkostný a bolestivý pohled na šílenou dobu WWII, kdy v Československu zbývali poslední žijící Židé "mimo zákon", tolerováni jen pro své schopnosti a vysokou flexibilitu. Těžká rána osudu je však všechny, kdož neutekli, dostihla.!! Vzpomenu větu, která vystihne mnohé... "hrdina je ten, který zbytečně umře, narozdíl od ostatních, kteří zbytečně žijí..."!!!!!!! (10.03.2012)