Jeřábi táhnou

Tento film nabízí poměrně sugestivní zážitek a jako takový se víceméně vyhýbá propagandistickým tendencím sovětské kinematografie (viz dvoudílný Pád Berlína). Druhá světová válka je zde vyobrazena skrze osudy jednotlivců a místo samotného válečného konfliktu se příběh soustředí na osobní dramata lidí mimo frontu. V Sovětském svazu vznikla spousta tradičních válečných filmů a ono civilnější pojetí v Jeřábi táhnou mě velmi potěšilo. Zaujala mě práce kameramana Sergeje Urusevského, především pak způsob, jakým byla natočena scéna úprku zoufalé Veroniky ulicemi města – užití roztřesené ruční kamery tisknoucí se na její obličej učinilo ze scény nebývale intenzivní zážitek. (14.12.2010)

Príde mi divné, že Veronika sa veveričke nepozrela do košíka dávno predtým. Aj keď ten odkaz nič nového neprezrádzal, prečítala si ho, až keď jej oriešky už patrili niekomu inému. Tak ju zrejme zamrzelo, že keby to videla skôr, možno bude svadbe bez lásky vzdorovať ešte o trochu viac. Ale čo je ženské srdce oproti vojne? Nemysli na malichernosti. Tam máš kvety a rozdávaj ich preživším. Inak famózna vizuálna stránka. Neprestane ma fascinovať, čo dokáže čierno-biela kamera. (10.10.2020)

Chtěl bych pohovořit o ideologické problematičnosti, která se dotýká každého filmu bez výjimky. Jeřábi táhnou nabízejí milostným příběhem zdánlivou alternativu ke zpívajícím rolníkům a uvědomělým dělníkům. Jako by film zrealizoval Otčenášek podle románu Romeo, Julie a tma z exilu. Ovšem je třeba mít na paměti, že každý pokus o společenskou kritiku, o critical theory, jak se dnes říká, má smysl jen na ostré a zraňující hraně mezi dvěma otázkami. Za prvé, co musím sdílet se systémem, legitimovaným starou hegemonií, aby to byla kritika, a ne akt nepřátelství, útok z vnějšku, který nelze uvnitř systému nijak legitimizovat (tuto ideu film splňuje, protože tvůrce finančně zaopatřuje zpravidla člověk, jež patří do systému, tedy producent); a za druhé, co nesmím sdílet s představiteli staré hegemonie, aby to ještě byla kritika, a ne kolaborace se systémem (tomu film vyhovuje rovněž, a to odmítnutím falešného patosu stalinistické propagandy). Jeřábi táhnou tudíž vyhovují představě o kritice establishmentu, a je celkem jedno, že jsou tezovité (protože i dobrý úmysl je teze). Přesto platí ono známé Pilátovo: „Co je pravda?“, protože v každém konvenčním filmu je kus přesně dávkované ideologie a kus neúmyslné podvratnosti. A naopak, v každém nekonvenčním filmu je vždy kus uměle tlačené anarchie a kus nevědomé podpory systému (už třeba tím, že si zapůjčíte drahé kamery, které pronajímají dobře zavedení kapitalističtí „tygři“). Samozřejmě, rozhodující je to převažující, některé filmy zřetelně dávají událostem řád (order-giving), jiné řád hledají (order-finding), ale nikdy nelze dosáhnout stoprocentního příklonu na námi požadovanou stranu. A často ani nelze říct, co převažuje, protože filmy sice financují mecenáši a zavedení producenti, ale tvůrci sami nemají daleko k levicových, solidaritou poznamenaným intelektuálům (extrému tohoto bylo dosaženo v italském neorealismu). ____ Ve filmu se nachází (mimo jiné) jeden dosti sofistikovaný dlouhý záběr, kdy Veronika vybíhá z autobusu a kamera ji sleduje přes „steadicam", načež se kamera začne zvedat přes jeřáb. Pointa je, že to je bez střihu, tudíž je zjevný, že se kameraman pouze postavil na plošinu, která ho vynesla. P.S. Ta čtvrtá hvězda je hlavně za Taťjanu, jinak bych zůstal u tří. (10.11.2008)

Mimo "Mrazíka" první sovětský film, který jsem viděla, a to jen díky zajímavému článku v časopisu Cinema. Byla jsem opravdu potěšena, že snímek není žádnou socialistickou agitkou (budovatelské písně mě iritují i v "Pyšné princezně"), nenudila jsem se, ale zároveň jsem s hlavními postavami nijak nesoucítila, nepřirostla mi k srdci ani krásnooká Veronika. A ty její facky... jako z nějaké nepovedené grotesky, ne z válečného dramatu. (15.06.2015)

Režijní, kameramanský a střihačský(!) koncert pod opravdu minimálním a dobově pochopitelným ideologickým nátěrem; báječně napsaný scénář, důrazem na ironii osudu upomínající na knížky Johna Irvinga. Kdysi na semináři střihové skladby u prof. Fišárka vznikla po předvedení ukázky z Jeřábů lehká kontroverze – části, ne-li většině přítomných se zdálo, že kvůli hodně stylizovanému herectví nemají filmy tohoto typu dnešnímu divákovi co říct. Pravil jsem tenkrát, že to, že jsme si v kinematografii zvykli na tzv. civilní herectví a vůbec snaživé předstírání reality, neznamená, že je to jediný správný způsob dělání filmu, a myslím si to doteď. Scéna umírání v mokřinách mi zůstala zaseknutá v paměti od dětství jako jeden z formativních filmových zážitků, ale silně emotivně, skoro až duchovně působivá je celá hodina a půl, je-li člověk příslušně ustrojen. Jsem rád, že já jsem. (10.08.2012)