Den hněvu

Komorně laděný film, který je přesto plný křiku a podrobuje všechny zúčastněné životní zkoušce. Je také plný skrývané pravdy, deroucí se napovrch ve chvíli, kdy hledíme do tváře smrti. Přichází den, kdy už nelze mlčet či cokoli zatajovat. Před Bohem i Ďáblem je nutné otevřít svou duši. V temné a syrové atmosféře dokonale podchycené doby mi k plnému počtu scházela snad jen silnější hudba. [Kino NFA Ponrepo - Praha] (15.02.2016)

Den hněvu je sílící touhou po dosažení soukromého pozemského štěstí, navzdory osobní situaci a nehledíc na společenskou atmosféru doby. Paralela s pronásledováním Židů se zde sice nabízí, avšak víceméně jde o neustálý a opakující se koloběh lidské existence, kde paralely jsou vlastně opakováním minulosti, následky činů člověka. Dreyer do filmové podoby převedl divadelní hru z roku 1909 Anne Pedersdotter od norského dramatika Hanse Wierse-Jenssena, jenž vyšel z proslulého norského čarodějnického případu. Když budeme sledovat známé procesy s benandanty, zjistíme, že první obvinění z čarodějnictví vyvázli pouze s mírnými tresty uvěznění, neboť zcela dobrovolně se přiznávali pouze k "léčitelství", a až teprve postupem času, se "zlepšením" inkvizičních praktik, se benandanti začali přiznávat k obcování s ďáblem. Tím vlastně došlo ke ztotožnění předkřesťanských myticko-rituálních přežitků se satanistickými praktikami, a toto spojení pak již přetrvalo až do dnešních dob. Navíc, protestantské církve vždy zdůrazňovaly přirozenou hříšnost člověka. A kritické myšlení není vhodné snad v žádné době, neboť příliš odhaluje rozporuplnou podstatu lidí. Člověk cítí potřebu vlastního naplnění, zároveň je však limitován společenstvím, "tradicemi", předsudky, sebou samým. Odlišnost vyvolává obavy, nespokojené mládí zase zlobu, zvyšující se neochota k podrobení zášť a pomstychtivost. A k tomu pudy sebezachování, slepě přejímaná ideologie, strach, niterný neklid, dogmata, vzpoura. Smutnou hrdinkou příběhu je Anne Pedersdotter (Lisbeth Movin), mladá žena, u níž pod vlivem okolností dochází k sebeuvědomění, k sílící touze po naplnění, k prosazení své vlastní identity. Láska přece dokáže být opojná a uspokojující, navzdory hrozícímu nebezpečí a stále přítomnému nepřátelství. Láska je nadějí i cílem, při její ztrátě přestává mít vlastní život smysl. Z dalších rolí: Annin o mnoho starší muž, ctěný reverend a nábožensko-společenská autorita Absalon Pederssøn (Thorkild Roose), Absalonův syn z prvního manželství a Annina naděje s prohlubujícími se výčitkami svědomí Martin (Preben Lerdorff Rye), ke snaše vždy nepřátelská Absalonova matka Merete (Sigrid Neiiendam), stará a z tolik nenávistné smrti vystrašená Herlofs Marte (Anna Svierkier), či zanícený inkvizitor Laurentius (Olaf Ussing). Den hněvu je touha se sílícím sebevědomím po intimním dosažení štěstí, navzdory nepřátelským dogmatům nebo nevraživé zášti. Aneb touha po životě a po osvobození může být kdykoli ztrestána pro svou nestoudnost. Čarodějnické procesy jsou příběhu rámcem, okolností, doprovodem a způsobem. Obrazově emoční filmový prožitek. (08.04.2023)

Vynikající snímek slavného dánského režiséra, který uchvacuje jak bohatostí svého vyprávění, tak vizuálním zpracováním i skvělým herectvím hlavních postav. Zpočátku by se mohlo zdát, že film je především o čarodějnických procesech 17. století, které jako černá nemoc brázdily Evropou a vůbec světem té doby, nicméně hon na čarodějnice zde funguje spíše jako rámec pro tématicky mnohem širší příběh. Dreyer nám v bergmanovsky laděném dramatu vypráví o pastorovi Absolonu Pederssonovi a jeho mladičké ženě, o Absolonově matce i jeho synovi, který se po dlouhé době vrátí domů, vypráví nám o vzájemných vztazích, o lásce a nenávisti... Důležitou složkou komplikovaného příběhu je též víra, pochybnosti...pokrytectví i fanatismus. Den hněvu je zkrátka dějově skvělým způsobem vystavěný snímek, který se pak v trýznivém závěru opět vrací k čarodějnictví a završuje tak tragédii ohromujících rozměrů. Doporučuju zhlédnout v pokročilé noci, kdy dreyerovsky tísnivá atmosféra v kombinaci s všeobjímající neprostupnou tmou a tichem umocňují již tak dokonalý zážitek. (07.10.2007)

Pomôžem si trošku Nietzscheho citátom : "Ľudia nechcú počuť pravdu. Boja sa, že ich sny budú zničené", utekajú od nej a boja sa následkov spojených s ňou. Doplním, že (ľudia) čím majú kompetentnejšie postavenie, tým viac ju (pravdu) zneužívajú, kto vyháňa v druhom diabla, je sám démonom, kto káže vodu, sám pije víno a niektoré jazvy vyplávajú na povrch až časom resp. vôbec. Theodora Dreyera pravdepodobne náboženské otázky veľmi zaujímali - teda skôr zástupcovia božej spravodlivosti na Zemi, natočil o nich množstvo filmového materiálu. Ale venoval sa predovšetkým trpiacim. Snímal v portrétoch, expresívne, v časoch a na miestach, kedy a kde postava prejavovala najsilnejšiu reč mimiky, najúprimnejšie emócie. Perfektne štylizoval exteriéry optikou a kamerou podobnou Williama Wylera. A obmieňal rytmické vyznenie deja nasledujúcimi šotmi, presne takými, aké zliepali myšlienkovú disharmóniu, neistotu videného, počutého, cítiaceho. (04.08.2014)

Fenomenálny dánsky režisér Dreyer nenatočil mnoho filmov, ale vždy dokázal silno zapôsobiť. Jeho Vredens Dag sa odohráva v roku 1623 kedy vrcholila éra čarodejníckych procesov. Na základe jedného procesu sledujeme komorný príbeh rodiny miestneho pastora, ktorý žije s matkou, svojou mladou manželkou a navrátivšim sa synom. V príbehu sa miešajú čisté city lásky s nenávisťou prameniacou z náboženského fanatizmu a zbabelosti. Dreyer úspešne pracuje so silnými emóciami, využíva pomalé tempo, ako býva jeho zvykom, odťažité interiéry, ktoré dokonalejšie vystihujú prázdnotu postáv. (29.10.2017)