Tajemný předmět touhy

S politováním konstatuji, že jsem nic tajemného neviděla, starý muž se bláznivě zamiloval do mladé holky a ta s ním krutě zacházela.. Ze začátku mi to prohazování hereček v hlavní roli přišlo divné, s přibývajícím časem mi to začalo být nepříjemné a ve finále už mi to vadilo.. Tedy takhle ženy to jsou obě krásné, proti tomu žádná, nicméně po herecké stránce mě nepřesvědčila ani jedna.. Oproti tomu Fernando Rey byl úžasný, zvládnul to na výbornou, bylo mi ho ovšem nesmírně líto a cítila jsem z něj, jak se trápí.. S hodnocením zůstávám tak nějak uprostřed, mrzí mě, že nejsem cílovka.. (08.08.2023)

Na diskuzi, která tu probíhá okolo dvojího obsazení hlavní ženské role dává zásadní odpověď sám Luis Buňuel ve svých pamětech "Do posledního dechu" (česky MF 1987, Jiří Krechler - bookman 2004). V této knize se čtenář zároveň dozví o režisérově záměru navodit v "Tajemném předmětu touhy" atmosféru nejistoty a strachu z atentátů a terorismu i o nečekaném výsledku této snahy po uvedení filmu do kin. Časy se mění, některé problémy však pohříchu zůstávají. Zajímavý a obsažný článek k 6 posledním Buňuelovým filmům zde: www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/holanec/index.php (27.06.2007)

Cesta vo vlakovom kupé môže byť klasickou tichou jazdou a postranným pozeraním na tváre a správanie spolucestujúcich, ale niekedy sa môže zmeniť na zaujímavé, plnokrvné rozprávanie. Buňuel sa vo svojom poslednom filme ústami postaršieho cestujúceho takto rozpráva zaujímavej spoločnosti v kupé (medzi ktorou preblesknú v úvode náznaky letmého poznania sa z minulosti) príbeh svojej poslednej vášnivej lásky, ako ospravedlnenie, či vysvetlenie svojho činu z úvodu, kedy vyleje mladej dievčine nastupujúcej do vlaku vedro vody na hlavu. Prestriedavanie dvoch prostredí: vlakového kupé a samotného príbehu, obsadenie jednej z hlavných postáv dvomi rôznymi herečkami, putovanie rôznymi prostrediami (od Paríža cez Švajčiarsko do Španielska), náhle absurdné zvraty, všetko v objatí všadeprítomného terorizmu sú poznávacími znameniami tohoto filmu. Filmu, ktorý je surrealizmom šmrcnutý navonok len zľahka, akoby bol len závanom niekdajších režisérových uleteností, ale v skutočnosti je surreálne srandovne vážnym viacvrstevným príbehom o vysnenej a znova sa vracajúcej, opakujúcej sa láske a zúfalstve, či dokonca nenávisti aké môže takáto fatálna láska vyvolať. (22.04.2005)

Reziser Luis Bunuel natocil opat kvalitny film o konflikte pohlavi, ktory je stary ako ludstvo samo. V hlavnej zenskej ulohe sa predstavila Conchita /Carole Buquet/ ktora dokonale ovlada manipulatorske umenie, a tak sa zahrava s tokajucim partnerom. Odhliadnuc od toho, ze takyto pribeh je dost obohraty, vyzdvihujem vysoko herecke koncerty hereciek Carole Buquet a Moliny. Bunuelova kvalita v plnej krase : 86 % (20.04.2013)

Strhující, místy však těžko snesitelné putování po křivolakých cestách touhy a posedlosti. Buñuel měl při natáčení svého posledního snímku dost možná z hlediska praktikování sexu odzvoněno, nicméně co by to bylo za praxi, která by se nedala v pozdějších letech shrnout do nějaké té (za)jímavé teorie. A ačkoliv slavný surrealistický filmař spadá (dle Ecova dělení) spíš ke skeptikům, než těšitelům, většinou se do jeho pesimismu míchá i špetka ironie. Hlavnímu hrdinovi (milionáři Faberovi) je jedno, že všude kolem něj probíhají nepokoje. Nevadí mu teroristické útoky, násilí, chudoba, či korupce. (No, ke konci filmu to popravdě vypadá spíš na totálního pád civilizace, ale s Faberem to stále nehýbá). Zajímá ho pouze jediné. Jak dostat do postele svoji překrásnou (a psychicky značně vyšinutou) služku Conchitu, která v příběhu postupně přestává být postavou a stává se „pouhým“ symbolem. Symbolem nedosažitelného. Přes veškerou laškovnost se tudíž Buñuelovo poslední dílo zabývá jedním z nejvíce tragických rysů lidství – neodolatelnou touhu získat něco, co je ze své podstaty trvale nedostupné. Abych to nějak shrnul, jestliže čekáte příběh, kde láska vítězí (popřípadě má alespoň nějaké pozitivní konotace), doporučuji spíš Casablancu. Pokud však ve svém jádru pěstujete zdravou míru cynismu, či jste v životě také už narazili na svoji vlastní „Conchitu“, jejíž jedinou nabídkou pro partnera je jeho absolutní (a jím podvědomě chtěná) destrukce, neváhejte. Z hlediska terapeutického je to podobná zkušenost, jako z toho estetického. Hořkosladká. Ale není takový i život sám? (To byla jen řečnická otázka, samozřejmě, že je :) ). (02.08.2016)