Zločinný život Archibalda de la Cruz

Jo, jo - viem o tom, ze aj Luis Bunuel bol v bangladessko -svazijskom vyhnanstve a ze aj pocas tohto vyhnanstva tocil filmy. Tu je jeden z nich. Ako skoda, ze nema vyraznejsiu dejovu liniu, je to len dalsia spolocenska mkonzervacka, aj ked tie dialogy mali hodne do seba. Na druhej starne ma to v strede az tak nebavilo, hoci kulisy a exteriery boli na urovni, to jo : 60 % (17.05.2016)

I mexické filmy Luise Buňuela jsou výborné. V tomto potkáme sériového vraha-nevraha, který sám sebe od mládí viní ze smrti chůvy - věří totiž, že ji zamordoval on sám, pomocí jakési hrací skříňky. Od té doby má chuť vraždit a vraždy si představovat, ale zatím se dokázal udržet. Tento nástroj (skříňka) se mu nyní, v jeho dospělosti vrací do života a s ním dílem náhody i vraždy. Vtipné je, že se situace semele vždy tak, že oběť nezemře jeho rukou, ale spíše vlastní vinou, ale on je čím dál více přesvědčen, že je masovým vrahem. U kolikáté mrtvoly příběh skončí? To vám nepovím, řeknu Vám jen, že po čtvrté vraždě publikum na festivalu v Benátkách tleskalo a skandovalo:"Ještě jednu, ještě jednu!" (01.02.2008)

Povídka (a asi jedna ze slabších) do Antologie černého humoru André Bretona. Jemu by se asi líbila, mně příliš ne. Ostatně odklon od Bretonova surrealistického hnutí se s věkem projevuje stále silněji. Luise Buñuela nacházím v jeho posledním tuctu filmů, v nichž již nasál surrealistickou tresť a přitom si vytvořil svou vlastní estetiku a od přímého Bretonova vlivu se zcela oprostil. Jeho poslední film, bravurní zpracování knihy Pierre Louyse "Femme et le patin" považuji za originální nadhled stárnoucího muže. Buñuelovy filmy z mexického období samozřejmě nepodceňuji, ale když vás bolí zuby, tak tento nedoporučuji. (01.05.2024)

Zločinný život Archibalda de la Cruz je zajímavou buńuelovskou sondou do duše muže, který je posedlý touhou býti sériovým vrahem žen. Tato posedlost pramenila z Archibaldovy fascinace hrací skříňkou, kterou dostal jako dítě, jejím tajemným příběhem - "Král přinutil královnu, aby na něj pohlédla, ale ona sklopila oči, což král pochopil jako známku viny. Bez dlouhého přemýšlení otevřel hrací skříňku a v tom okamžiku se královna mrtva skácela k zemi" - a zejména tragickým úmrtím mladé vychovatelky, která mu chvíli před smrtí tuto legendu vyprávěla. V malém Archibaldovi, fascinovaném od krve zarudlou šíjí krásné dívky, zrodila se zvrácená touha zabíjet... Když poté v dospělosti (v klíčovém okamžiku jeho dětství probíhala revoluce) znovu narazil na onu tajemnou skříňku, posedlost se v něm znovu probudila. Další události, jako manželská hádka jeho přátel, sňatek s mladou katoličkou nebo epizoda s figurínou, jsou výbornou směsicí ironického i symbolistického psychologizování na téma latentní sadismus případně latentní mizogynie... Celý snímek je taktéž (u Buńuela nic nezvyklého) vyplněn závojem protikatolických narážek. Zločinný život Archibalda de la Cruz je slušný snímek Luise Buńuela z jeho "mexického" období. Nepatří sice mezi jeho nejlepší, ale rozhodně v sobě něco má. (15.09.2006)

Jako tradičně u Bunuela skvěle vymyšlený film realizovaný o stupeň méně chytře, místy vyloženě nepřehledně a kontraproduktivně. Bunuel neměl cit pro gradaci ani strukturu vyprávění a jeho filmy hůř fungují jako dramatická díla, skvělé jsou ale jako texty mechanicky předávající informace. A ty informace jsou tak zajímavé, že to všechny nevýhody v podstatě vyvrací. (11.08.2017)