Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Během posledních dnů druhé světové války se venkovskou krajinou toulá sedmnáctiletý chlapec. Zajmou ho ruské jednotky, potom ho propustí, potom znovu zajmou. Přidělí ho jako pomocníka Koljovi, který se uprostřed otevřené krajiny stará o stádo krav. Slunce svítí, vítr fouká, nic není takové, jakým se být zdá. Mezi polorozpadlými sochami se schovávají hladoví uprchlí vojáci, v nádrži se koupou nahé dívky, širá travnatá pláň je podminovaná. Ani jeden z chlapců nemluví jazykem toho druhého. Rozumí si, protože jsou oba především lidé. (Morien)

(více)

Recenze (22)

garmon 

všechny recenze uživatele

Jancsó měl zjevně štěstí na producenty, točil podobně často jako Bergman, nebo Fassbinder, jeden až dva filmy ročně… Podobnost scénářů ze stejné doby tomu odpovídá, stejně jako jen velice pozvolna se vyvíjející estetika: leckterá díla jakoby zdvojují jiná. Így jöttem je do jisté míry pozitivní variantou filmu Hvězdy na čepicích. Možná je to dřívější dobou vzniku, není tu ještě ta strašlivá bezvýchodnost vztahu zajatec/kat, naopak je akcentována vykupující vazba mezi lidmi, kteří z role určené jim zvenčí vystoupí. Trochu iritující (i ve Hvězdách na čepicích) je opakované zdůrazňování toho, že Rudí nezabíjeli Maďary – nevěřím tomu ani za mák a pokládám to za oportunní úlitbu tehdejší propagandě. Naopak nádherné a bezchybné jsou plenérové záběry zdánlivě bez děje – celky, jízdy, letecké záběry – zde Jancsó zas dorůstá do Mistra umělecké a experimentální dramaturgie a režie přelomu 60. a 70. let. Některé scény snesou vytržení z kontextu příběhu dvou vojáků-chlapců, Rusa a Maďara na konci války – to třeba když oba pro radost jak dva faunové honí po zvlněné krajině nahou dívku, sami pronásledováni dvojplošníkem – skoro mě napadal Zabriskie point. Így jöttem není nejsilnější Jancsóův (proti-)válečný film, ale pro tyhle momenty určitě stojí za vidění! ()

Bajda 

všechny recenze uživatele

Už v tomto filmu jsou náznaky většiny stylistických prvků i témat, která se poté v Jancsóově díle opakují. Těmi, které mě vždy na jeho filmech fascinují nejvíc, jsou promyšlená, působivá kompozice a zajímavá kamera. Jancsó si nepomáhá tolik střihem a místo toho s kamerou podniká jízdy od jedné postavy ke druhé, od akce k akci. Střídání rolí, které se objevuje nejvíce ve filmu Hvězdy na čepicích je patrné i zde. Hlavní hrdina je chycen, poté znovu propuštěn a pak zase chycen. Jindy se se svým novým přítelem po loukách honí a pozorují dívku dalekohledem, aby se o pár vteřin později stali pronásledovanými letadlem. ()

Reklama

Morien 

všechny recenze uživatele

Ráda bych učinila patetické a oficiální vyjádření, že toto je jeden z filmů, díky kterému jsem ráda, že jsem naživu. Nejenže jsem se kvůli němu zase začala do kina šňořit, jako kdybych šla na rande, ale zároveň jsem ještě mnohem intenzivněji začala vnímat filmové řemeslo jako takové. Tento jediný film katapultovat režiséra do desítky mých oblíbených. A díky Ponrepu za ohromnou příležitost vidět to na plátně. Chci umět maďarsky. ♥♥♥ ()

lamps 

všechny recenze uživatele

Kompozičně neklasická prezentace velkých humánních myšlenek, na které by neměl být pro vnímavého diváka problém vnitřně se naladit. Někdy je pro změnu obtížné naladit se na Janscóuv režijní styl, který střípkovitě spojuje sérii událostí, aniž by řešil širší dějové souvislosti (byť zdaleka ne tak jako ve Hvězdách na čepicích, kde nebyl přítomen ani spojující prvek hlavního protagonisty), ale přesto, jiného tvůrce si pro zprostředkování podobně poetického náhledu na podobu lidství uprostřed vážného konfliktu zkrátka nelze představit. Odsunout všechny nejpalčivější hrůzy do mimoobrazového prostoru či do pozadí mizanscény, aby nenarušil střihovou kontinuitu a zárověn zachoval jejich nepříjemný účinek, zvládal Jancsó jako málokterý jiný filmař. 80% ()

asLoeReed 

všechny recenze uživatele

Po svém průlomovém filmu Odvrácená tvář (Oldás és kötés) z roku 1963 se Miklós Jancsó, pod vlivem modernistické estetiky delších záběrů a kombinací celkových distancovaných pohledů s intenzivními detaily, vydal poprvé do historie, aby na pozadí válečných dějů zobrazil fyzické i duševní bloudění mladého vojáka a zajatce (András Kozák), v rozpálených pahorkatinách a pustinách bezútěšných scenérií východní fronty. Písek, vítr a napjaté psychedelické dechové a strunné tóny hudebního doprovodu vykreslují naturalismus příběhu o (ne)svobodě, ztracenosti, hluku a tichu a samotě, otevřeného z obou stran in media rés, s vědomím chaosu a nejistot, jež diváka účelně dezorientují jak ve fabuli, tak v prožitku, procítěném na vlastní kůži. ()

Galerie (55)

Reklama

Reklama