Čas na sebe

Hrdý křesťan Mark Wahlberg pár let nazpátek prohlásil, že lituje role pornoherce Dirka Digglera ve fenomenálních Hříšných nocích Paula Thomase Andersona, které Wahlbergovi v roce 1997 nakopli hereckou kariéru. Každý druhý člověk by ovšem ve Wahlbergově kůži nejspíš litoval jiných rolích a to především v o poznání horších filmech. Wahlberg pak sice prohlásil, že jsou Hříšné noci na pomyslném vrcholu špatných rozhodnutí, střízlivý člověk by ovšem mnohem spíše na tento vrchol postavil čerstvou komediální novinku Čas na sebe.   Za režii a scénářem stojí John Hamburg - scenárista trilogie Fotr je lotr, prvního a druhého Zoolandera či režisér a scenárista poměrně slušné komedie Proč právě on? O Hamburgovi se tak dá říci minimálně to, že se za svou kariéru podílel na filmech, které jsou více či méně vtipné. A dalo se přitom i klidně říct, že by z námětu na papíře mohl někdo schopný vykřesat potencionálně další komediální milník jako Pařba ve Vegas. Jenomže teď přichází na ten pravý čas nalít si sklenku čistého vína - Čas na sebe je jednoduše strašná podívaná.   Samotný žánr komedie funguje v podstatě na principu utahování si z něčeho či někoho, do velké míry se poté pochopitelně pocity z ní odvíjejí na specifickém humoru každého diváka. Někdo má slabost pro černý humor, někdo snadno upřednostní černý humor. V těch nejlepších případech poté dvakrát neublíží ani sexistický, rasistický či vulgární humor, platí to ovšem o případech, kdy onen sexismus, rasismus či vulgarita směřují k dobrému humoru. V opačném případě jde jen o ukázku nevkusu a důkaz o tom, že se při vytváření scénáře či samotném natáčení nejspíš požíval nějaký velmi solidní matroš, který ovšem nepřinesl to správné ovoce.   Často vznikají diskuze nad tím, že u střelených komedií není potřeba něco jako logika, Čas na sebe je ovšem tak neskutečně nezábavná a k zblití pobízející podívaná, že je té nelogičnosti, hlouposti postav a bizarních výjevů tolik, že prostě dochází veškerá trpělivost. Čas na sebe v jádru ani nemá něco, co by se dalo nazvat příběhem, jde jen o spirálu plnou momentů, které působí vymyšlené na první dobrou, vtipů, které nejsou vtipné a ústředních hrdinů, kterým člověk přeje jen to největší utrpení. Ať už Sonnymu (což díky jeho představiteli Kevinu Hartovi není dvakrát těžké) či Huckovi (což díky rozhodnutí Marka Wahlberga vzít roli v tomto filmu též není dvakrát těžké). Hart i Wahlberg ve filmu hrají vlastně dvě stereotypní postavy - Wahlberg muže, který tak trochu odmítá dospět, Hart zase chlapíka, kterého nikdo nemá soudit dle vzhledu - a i díky odfláknutým efektům, infantilním a dementním vtipům a nefunkční snaze o ždímání emocí je to prostě neskutečně bolestivé sledovat.   Celé to působí jako komedie bez duše, která je navíc natočena vyloženě odporně, kdy nasvícením a prací s barevnou korekcí připomíná odfláknuté školní cvičení. A to ještě předposlední věta dost možná urazila všechny studenty, kteří se při tvorbě školního cvičení snad i snaží více, než tvůrci celého tohoto filmu. V zásadě tak jde jen o další horkou novinku Netflixu, která na něm opět ovládne tabulky víkendové sledovanosti a v Netflixu se poplácají nad úspěchem, který ovšem bude vytěžen z bezduché a odporné komediální podívané, kde mohli opět peníze jít k mnohem schopnějším tvůrcům se zajímavějšími nápady. To pak člověk nemá mít chuť vzít útokem Baumax, nakoupit v němnějaké ty hořlaviny a následně potěšit návštěvou ústřední základnu Netflixu.   Čas na sebe má pořád tvar čehosi, co vypadá jako film a kdekoho možná může potěšit, že duo Mark Wahlberg či Kevin Hart mezi sebou přeci jen má cosi jako slušnou chemii, Čas na sebe je ovšem především jedním z těch důkazů, že relativně levné měsíční předplatné na Netflixu ve výši 199 korun je vzhledem k průměrné kvalitě originálního obsahu až příliš drahé.... (26.08.2022) (méně) (více)