Balada o Narajamě

Ač drsný, přesto nádherný film. (17.02.2018)

Člověčenství osekané na dřeň. Starost o obživu, střechu nad hlavou, zachování rodu a společné bytí, udržované v chodu drsnými tradicemi a nelítostnou morálkou založenou na holé nutnosti. Přesto i tady je místo pro empatii a dokonce humor. Vyprávěno je s ryzí čistotou a tak sugestivně, že se na konci přistihnete, jak posuzujete čest postav podle kritérií, která by váš civilizovaný rozum na začátku těžko napadala. (20.05.2018)

Strašný. Tak debilní herce a dialogy jsem snad jakživ neviděl. Všichni tam buď nudně běhaj a nadávaj si, nebo si kradou jídlo, či se dohadují, kdo nechal mrtvé děcko na jeho poli. Vrcholem bylo, když žena jednoho z obyvatel řešila, zda jí ještě funguje frnda, aby se mohla vyspat s jeho bratrem, který byl jaksi na hlavu. Tu jednu hvězdu nechávám za námět a celkem dobře dramaticky odvedenou pasáž, kdy už KONEČNĚ syn nese svojí starou matku na Narajamu. (03.10.2011)

Tak často u nás proklamovaná asijská úcta ke stáří...Když je zle, zbavujeme se nepotřebných. Někdy nečekáme ani na to až bude zle. Prostě se zbavujeme přítěže! (21.11.2014)

Drsné ale nesmírně působivé japonské drama, na které jen tak nezapomenete. Filmové dílo nejenom o životě a smrti, rodinných vztazích i soužití generací a také třeba o tom, že "mládí má zelenou" (i když v poněkud odlišném smyslu, než je to chápáno v současné společnosti). Když jsem film viděl v mládí poprvé i přes odlišnost japonské kultury proti evropské či americké byl to pro mne hodně silný zážitek i spousta podnětů k zamyšlení. Po letech při dalším shlédnutí byly dojmy i hodnocení stále stejně silné. Docela rád bych si film zopáknul i teď ve věku "skoro kmetském", ale přiznám se k tomu, že se tak trošku bojím, že v současnosti mne film více "semele". Připadá mi, že v současnosti některé lidské i morální vlastnosti, rodinné vztahy i dodržování těch původně samozřejmých a přirozených pravidel nenápadně pomalu degenerují. Obávám se, že té lidskosti, skromnosti i přirozenosti ubývá a původní lidské hodnoty jsou nenápadně znásilňovány "diktaturou" peněz, "jájínků", "jánabráchistů", "vychcánků", "slibotechen" apod. Když tento film (vzdáleně) srovnám s mým velice oblíbeným Kurosawovým Rudovousem (rovněž filmem nejenom o životě a smrti), ten přes svou "drsnost" má v sobě i mnoho humánního a nakonec i pozitivní a optimistické vyznění. (22.06.2017)

Poučné je sledovati.¬         Dovolím si porovnati čtyři snímky-dramata, které spojuje ukazování života v lidské pospolitosti úzce ohraničené v prostoru a času; jde o Ostrov (Japonsko, 1960) — o životě jedné rodiny žijící na malém ostrově v Japonsku a živící se zemědělstvím, časově umístěno do 50. roků 20. stor.; Baladu o Narajamě (Japonsko, 1983) — o životě japonské horské vesnice v divočině, časově umístěno asi někam do 19. stor.; Strom na dřeváky (Itálie, 1978) — o životě venkovské chudiny v Itálii konce 19. stor.; Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (Rusko, 2014) — o životě lidé žijících u jezera na ruské Sibiři, časově umístěno do začátku 20. stor.¬                 Ostrov, minimalistické (černobílé a bezdialogové) dílo mimořádné působivosti, kterému jeho tvůrce, Japonec Kaneto Šindó, vzdechl syrovost i poetičnost zároveň, patří mezi vrcholy podruhoválečného filmu. Náboženství tu je nahrazeno jednotvárnou dřinou bez konce, osud člověka ukazován vpravdě po "východním" způsobu. Hodnocení na filmové databázi TMDb (považuji ji za nejhodnověrnější) je 81 %.¬                 Balada o Narajamě je syrové drama takměř bez poetičnosti natočené podle novely japonského spisovatele Shichira Fukazawy. Stáří, boj o potravu a pohlavní záležitosti ukazované tímto na křesťanskou Evropu příliš krutým snímkem jsou na TMDb ohodnoceny 74 %.¬                 Strom na dřeváky italského tvůrce Ermanna Olmiho je nejpoetičtějším snímkem z výběru. Založený je na křestanských hodnotách žijících v prostých vesničanech navzdory surovému skutečnému životu, v němž hlavní úlohu hrají obchodní vztahy určené velkosedláckým kapitálem; tento snímek prostý revolučnosti je na TMDb ohodnocen 79 %.¬                 Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ruského tvůrce Andreje Končalovského mají v sobě trpkou poetičnost života v odlehlé málo přístupné oblasti Ruska; nejvíce z vybraných snímků poukazují k společenským jevům a politice a jako jediný ze snímků jsou přímou obžalobou společenských poměrů, v tomto případu v posocialistickém Rusku. Na TMDb jsou ohodnoceny 69 %.¬                 Žádný z vybraných snímků není špatný nebo pouze průměrný; přes to mi je vyzdvihnouti dva z nich, a to Ostrov a Strom na dřeváky. Zbylých dvou umělecká síla už není tak velká; za shlédnutí však rozhodně stojí také.¬                 Poučné je sledovati hodnocení uživatelů zde na ČSFd. Tak třeba jistý uživatel hodnotí vysoko Baladu i Bílé noci, nízko Strom na dřeváky; toto spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z liberalismu, ateismu a protikřesťanství. Jiný uživatel zas hodnotí vysoko Strom na dřeváky, ale dosti ponižuje Baladu; to spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z neporozumění, nepochopení a nezájmu o japonskou a v širším ohledu "východní" kulturu. Další, poníživ hodnocením Strom na dřeváky, otírá své boty o italský neorealismus a kritizuje nudu a délku snímku v protikladu k záživným a divácky zajímavým a vstřícným dokumentům National Geographic. (08.09.2019)

8,0/10 O sile ľudských povier (+ pravidiel) a o sile ľudských slabostí. (17.01.2012)

Jen pojďte dál a dejte si šálek horké vody... Když divák objeví film tak podmanivý a dokonalý, jako je Balada o Narajamě, může se při konstruování marginálií k němu vyskytnout problém . Cokoliv, co bylo, je a bude řečeno, film trochu znehodnotí. Kouzlo nečekaného pokořitele Tarkovskiho Nostalgie a Bressonových Peněz na MFF v Cannes v roce 1983 se odkrývá pomalu. Na začátku ovane z obrazovky diváka buranským asijským bizárem a ošklivě hodnověrnou ilustrací ekonomiky nedostatku. Dostanete hned zkraje, na cokoliv si v souvislosti s představou autentického života v sepětí s přírodou vzpomenete: Špínu a smrad téměř viditelný, spontánní píchačky v rákosí, sběr bylin, suchou rýží - jen ve svátek, buranskou šikanu, lidové soudy, pohazování mrtvolek nemluvňat na pole, šoustání psů, odnášení rodičů do hor, pohřbívání zaživa, řešení problémů zpěvem písní na dané téma a tak podobně. Kruté líčení se nevyhýbá ani humoru - jak by mohlo. Přestože s hrdiny, obyvateli zastrčené japonské vesničky, situované do těsného sousedství axis mundi neznámo přesně kdy, nestrávíte více než 130 minut, baladický svéráz jejich života, jak jsem zaregistroval zhruba v polovině vyprávění, mě pohltil s lačností břečky tajícího na rýžovém poli. Mistrné zakomponování mýtičnosti do každodenního života, docílení působivosti s využitím nepatrných filmových technologií, výprava filmu, jíž lze dobře popsat jako prostě hnědou, dokázalo přiblížit hrůzu (a krásu) života v celistvosti a smyslu, jaký je většině podobných pokusů nedostupný. Možná jednou pochopím úplně, jak toho Šóhei Imamura dosáhl. Dost možná důsledností návratu k režimu bezčasí, z jehož nepohodlného, ale možná nutného sevření se člověk vymanil celkem nedávno. Těžko je mi představit si dokonalost původní verze Keisuke Kinošity z roku 1958, která je údajně ještě lepší. Některé zážitky je lepší si spořit na důchod. Ačkoliv právě tento? - Těžko říct. Sněží. Jako v té písničce. (12.10.2019)

Veľmi pôsobivý, až mysticky ladený film, ktorý sa odohráva v krásnom horskom prostredí rázovitej osady s veľmi svojskými obyčajami. Obyvatelia tejto odľahlej obce, ktorí o nejakej tej civilizácií ani nechyrovali, žijú tu, v lone prírody, v súlade s prírodnými zákonmi, hoci aj napohľad poriadne krutými. Ľudia sú v podstate postavení na úroveň zvierat, čo podporujú aj časté prírodopisné prestrihy (zábery iných živočíšnych druhov). Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete.     "Otec, upokoj sa!" (22.08.2022)

Viděl jsem kdysi ve filmovém klubu desítky filmů. Tenhle ve mě zanechal jednoznačně nejsilnější dojem. (22.12.2006)

Velmi naturalistcké ztvárnění života na venkově za dob feudálního Japonska. Strhující herecké výkony všech herců, kteří mě dokázali naprosto vtáhnout do děje. Film opravdu nikoho a nic neidealizuje, vše ukazuje špinavé, kruté a podvratné. Včetně vzájemného vyvražďování či obchodu s dětmi. Film i přes svou dlouhou spopáž vůbec nenudí, protože se v něm neustálě něco děje. (01.05.2011)

Rok na vsi. (30.11.2014)

Neviděl sem první verzi z 50. let, ale tohle novější zpracování mě zaujalo mimořádně. Film se odehrává koncem 19. stol. v jedné odlehlé horské vesnici, kde se udržují dosti drsná pravidla. Každý občan je po dovršení 70. let. kdy je už nepoužitelný k práci, odnesen do hor, aby tam zahynul a nepřekážel. Krádež se trestá pohřbením za živa atd. Navzdory vší krutosti je tohle jeden z filmů, kterým se podařilo v sobě obsáhnout krásu i hrůzu světa a trochu místa zbylo i na humor. Současně má ten film výborné postavy. Dají se tak nějak lidsky chápat, i když s jejich jednáním nemusíme vždy souhlasit. Jedna herečka si jen kuli své roli nechala dobrovolně vyrazit 2 zuby. (i o téhle až sebevražedné snaze dokonale a obětavě plnit úkoly typické pro japonskou mentalitu film mimo jiné vypovídá) Historky z vesnice jsou prokládáný dost unikátnímy záběry na boje a páření všelijaké havěti, něco takového se ve filmu jen tak nevidí. Možná v nějakém dokumentu, ale tady se to přirozeně doplňuje s poetikou ostatních scén. Navíc je tím krutost lidí srovnávána s krutostí přírody a snímek tak získává zvláštní přesah. Prostředí horské vesnice je navíc dost zajímavé i vizuálně, zvlášť když se během filmu vystřídají všechna roční období (to se kameraman vyřádil)...Doporučuju... (26.10.2007)

Silný ale zdlouhavý snímek o hodnotách lidského života ve starém Japonsku i o odhodlání držet se sice drastických ale zároveň nutných tradic chudé horské vesničky. (26.07.2011)

Výborný snímek zobrazující Japonskou legendu a zároveň každodenní život horské vesnice. Skvěle zobrazené je příbuzenské chování, vztahy uvnitř rodin i mimo rodiny, rodičovství. Během filmu je ukázána hierarchie ve vesnici, funkce tajného společenstva mužů - při rozhodování o popravě celé rodiny. Dobře vyobrazeno je plno dalších věcí - domácí práce, práce na poli, charakter postav, zvyky. No prostě je to pro studenta antropologie eye-candy nejvyšší úrovně. (20.04.2011)

No, viděl jsem to dabované a to byla jako dost velká hrůza... (15.09.2012)

Pôsobivé stvárnenie života o prežívaní v nehostinných, od civilizácie izolovaných končinách Japonska, v ktorých neexistujú nijaké morálne predpisy a ľudia sa de facto svojim správaním a fungovaním neodlišujú od zvierat. Nejaké zákony, tradície alebo nariadenia tu majú zmysel jedine vtedy, ak dopomôžu k dlhodobejšiemu prežitiu komunity. Režisér Šóhei Imamura tieto pravidlá často krát dovádza ad absurdum a to z dvojakého dôvodu: preto, aby podtrhol, pre nás možno odsúdeniahodnú, krutosť a nehumánnosť, ale zároveň poukázal na ich praktickú užitočnosť a v podstate nevyhnutnosť. Obsahová a čiastočne aj tá formálna, (viz často opakujúce sa zábery na páriacich sa a bojujúcich plazov, vtákov, alebo hmyz) stránka filmu sa teda podľa môjho názoru snaží ukázať, že človek žijúci izolovane, v drsných (nepovedal by som "prirodzených") a nehostinných podmienkach musí chovať kruto. To konkrétne znamená správať sa ako zviera, zbaviť sa všetkého toho "balastu", ktorý z neho robí človeka, bytosť diferencovanú od všetkých druhov zvierat. Formálna stránka nám naopak v prudkom kontraste s touto skutočnosťou z ponúka hlavne úchvatné scenérie. Sekvencie zobrazujúce tunajší ľudský život striedajú krásne, kompozične prepracované zábery na neďaleké majestátne hory, kopce a pahorky, hrdo sa týčiace nad malou, z diaľky nevinne vyzerajúcou osádkou. V tomto prípade je ale pravdepodobné, že režisérskym zámerom bolo nepriamo poukázať na to, že často krát idealizovaná príroda "klame telom", teda že sa v jej kráse ukrývajú maličké početné tragédie zvierat ľudí, či dokonca aj rastlín. Maximálne hodnotenie udeľujem aj vďaka poslednej cca pol hodine, ktoré sa zaobíde prakticky bez rozhovoru a zobrazuje nádherne stvárnený konečný výstup na onú "mystickú" horu Narajama. Tento dlhý záver patrí medzi vôbec najkrajšie lyrizované filmové "poémy" čo som mal doteraz v kinematografickej tvorbe možnosť zhliadnuť. (21.03.2020)

Jeden z těch hodně silných fimů, který je sice dlouhý a jeho délka je cítit, ale člověk stejně nechce, aby skončil. (12.02.2021)

Tešil som sa ako blázon a čakal, kedy TO príde. Už som prešiel cez 40. minútu a ono TO stále neprichádzalo. Hlavou sa mi začali hmýriť myšlienky, čo je na tejto dedinke pekné? Nemajú čo jesť, stále sa bijú, nadávajú si, smrdia, vybíjajú si naschvál zuby, súložia s kadekým a ponáhľajú sa umrieť niekam na kopec. Chápem, že to bolo všetko podané s nadhľadom a štipkou humoru, ale nejak sa mi na tom nedalo baviť a ja už som si pomaly začínal myslieť, že v "82". v Cannes boli všetci sfetovaní. Dopozeral som film do konca s divným pocitom, že som videl ozaj zvláštny film a to som na zvláštne filmy viac, než zvyknutý... Prešiel týždeň, dva a ja píšem tento komentár s odstupom času s tým, že ho mám nafiltrovaný v hlave a neprejde deň, kedy nepomyslím na Narajamu, na dobrovoľné umieranie v horách. Zvláštne. ***16. 7. 2012 - zvyšujem hodnotenie o jednu hviezdu. Tento film mi nejde z hlavy von ani po viac, než pol roku. Stále mám pred očami mnohé scény, na ktoré sa však zatiaľ druhý krát pozrieť nechystám. Uvažujem však o hlavnej myšlienke filmu. Je fascinujúca.*** (16.10.2011)

Tady je jakékoliv hodnocení zbytečné, pár vět by nikdy nebylo možno sepsat tak, abych ze sebe dostal vše, co mi v hlavě vybuchlo. Musí se prostě vidět, naprosto nezbytně aspoň jednou v životě. (18.06.2010)