Občanská válka

Z nejakého dôvodu som od Civil War čakal niečo mierne odlišné, avšak výsledok rozhodne nie je sklamaním. Dramaturgicky film trochu pripomína Vojnu svetov, ale pochopiteľne s iným protivníkom, respektíve s inými protivníkmi. Garland spomínal v jednom rozhovore, že tento príbeh zasadil do USA kvôli tomu, že divák sa s ním najlepšie stotožní v každom kúte sveta, keďže USA je najviac sledovanou krajinou sveta. A výborne urobil, napriek brutálnym scénam a záberom pôsobiacim dokumentárnym dojmom cítiť vo filme aj určitú mieru cynizmu. Za ten si môžu samozrejme Američania sami vďaka extrémnej polarizácii spoločnosti. Niežeby inde bola citeľne slabšia, ale tu sme zase pri tej efektivite zasadiť dej do USA. Záverečný záber všetko skvele zaklincoval. (28.04.2024)

Film o válečnejch reportérech. Že se jedná o vymyšlenou občanskou válku je irelevantní, klidně by to mohla být nějaká reálná. O politiku a vojenské akce totiž vůbec nejde. Sleduje to pouze partu novinářskejch, kteří každý den nasazují životy v honbě za nejlepší fotkou, či rozhovorem. Bojí se každý den, ale nemůžou si pomoct. Totální adrenalinový feťáci. Za mě je vyobrazení konfliktu z téhle stránky hodně osvěžující. Garland navíc asi dostal prachy, jelikož je tam i dost pohledné akce. 9/10 (24.06.2024)

Jako u ostatních filmů, které Alex Garland režíroval, přijímám jeho premisu a souhlasím s jeho záměrem, ale jako u všech těch ostatních filmů si u skoro všech aspektů provedení říkám, že by některé (a některé dost zásadní) věci šly udělat jinak či lépe. Například pozastavení v sekvenci ve městě, "kde se nic neděje", kde postavy navštíví obchod s oblečením. Rozumím tomu, proč tam ta scéna je, jakou roli ve vyprávění a vývoji postav hraje, ale je to mechanické, bez duše, nedonutí mě to nic cítit. Porovnala bych to se scénou z 28 dní poté, kde hlavní postavy "nakupují" v opuštěném supermarketu, následně mají piknik v přírodě a u toho pozorují zřejmě uprchlé/nově osvobozené koně volně pobíhající po krajině. Alex Garland jako scenárista tamtu scénu napsal ze stejných strukturálních potřeb jako tady napsal Kirsten zkoušející si zelené šaty a hledící u toho na svůj odraz v zrcadle, ale rozdíl je tom, že ve 28 dnech Danny Boyle svou režií, herci svým projevem a John Murphy svojí hudbou povýšili danou sekvenci na něco nesmrtelného a nezapomenutelného. Tento pocit osudovosti mi v Civil War citelně chybí, paradoxně, vzhledem k tomu, jaký příběh vypráví. Ani ta "slavná" scéna s Jesse Plemonsem na mě neměla takový vliv, jaký asi měla mít. Odehrává se v plném slunci, v otevřené, ničím nezajímavé krajině, kamera postavy snímá z dálky a jakoby s nezájmem ukázat intenzitu situace, a Jesse sám tak zapadá do šumu těchto ubíjejících okolností a vůbec nemá šanci vyniknout a opanovat situaci. V Game Night působil mnohem nebezpečněji a to jenom představoval pro svoje sousedy hrozbu small talku. Ještě že mi telefon během psaní recenze dvakrát smazal vše, co jsem už napsala, takže jsem měla prostor si víc utříbit myšlenky a snížit hodnocení ze čtyřech hvězdiček na tři, protože jsem přišla na další věc, proč to pro mě nefungovalo: čtyři hlavní postavy spolu skoro vůbec nemluví o důležitých, ale ani nedůležitých věcech. Ano, chápu to, že jsou tam doslova jako pozorovatelé, kteří mají od situace odstup a jenom ji "dokumentují, aby jiní měli o čem debatovat", ale myslím si, že v té stylizaci to Alex Garland trochu přehnal. Nejvíc spolu mluví Kirsten a Cailee, ale ani u nich si nejsem úplně jistá, jestli se autorovi povedlo vytvořit iluzi komplexních živoucích bytostí. U obou pánů potom o nedostačující zkratkovitosti není ani pochyb. A nemám tím samozřejmě na mysli, že by měl každých pět minut mít někdo proslov buďto o své minulosti nebo o tom, že válka je špatná, áno, stačila by mi trocha chemie mezi postavami a zdání obyčejné lidskosti. Alternativně, pokud to tedy Garland nechce mít o postavách, ale o komentáři, jak ostatně naznačuje konec, bych očekávala, že jednotlivé zastávky na cestě nebudou jenom obecně "o hrůze", ale nějakým způsobem budou odkrývat a osvětlovat podhoubí, ze kterého ten konflikt vyrostl. (25.08.2024)

Garlandův rozpačitý Salvador. V něm padla věta, že se musíte dostat blíž, abyste se dostali k pravdě, či chcete-li skutečnosti, věrnosti. Když se dostanete moc blízko, zemřete. Tady ta vzdálenost nebyla ideální, ať už kvůli špatně napsaným i obsazeným postavám, nebo kvůli nekonkrétnosti, kdy se mělo prvotně heroizovat pozorovatelskou nestrannost cejchu válečného novináře a až potom lehce alibisticky ukázat na nebezpečí polarizace národa (jak kdosi vtipně poznamenal, dát dohromady Kalifornii s Texasem je jako koalice salátového řetězce Sweetgreen a KFC). Jestli měl být vrchol intenzivních epizod Plemons vápenatý, pak ta pojítka mezi nimi, kdy se měly profilovat a vyvíjet postavy, neměly laťku moc vysoko.. Závěrečné militantní pornografii z D.C. už jen scházel Gerard Butler, samozřejmě na správné straně.. (03.06.2024)

Tento film mě dost překvapil. Podle traileru jsem neočekával moc, ale nakonec stál za to. Sledujeme tento příběh očima novinářů, kdy jsme vtrženi doprostřed konfliktu bez jakékoliv expozice. Putujeme s nimi z New Yorku na Washingtonu napříč zničenou Amerikou. Po cestě naši hrdinové zažívají nejrůznější strasti, které válečná země může nabídnout. V podstatě ani nemáte, jak poznat, kdo je hodný a kdo ne. Celý závěr v D.C. je hodně silný, Jsme tady vtrženi přímo doprostřed válčené zóny a vše sledujeme prostřednictvím našich hrdinů z první linie. Působí to hodně autenticky a emotivně. "Jaký druh Američana jste?" (20.04.2024)