Buzíci

Nebaví mě dvě hodiny sledovat nějaké asociály, kteří možná touží po svobodě, ale sami vlastně nevědí, co chtějí. Kdyby aspoň na konci s tím autem měli havárku, tak bych to bral jako přijatelný konec á la Easy Rider, s přiměřeným trestem za své hříchy, ale takhle mi to nic nedalo. Možná v tom je nějaká sociální kritika bohatých a střední třídy, ale dobře ukrytá a nevidím ji tam. Vidět to znovu nechci a od Bliera mám raději jiné kousky.  Dobrý komentář mortak. (23.05.2022)

Popravdě jsem čekal od Bliera víc. Vadila mi ta nedějovost, vadilo mi i to, že se to nikam vlastně nevyvíjelo a ačkoli tu je potencionálně zajímavý námět a la Spring Breakers své doby, moc využit nebyl. Pár zajímavých a silných scén a částí v tom ale stejně je, osobně mě asi nejvíc zaujala ta s tou podivnou ženou, která byla po přechodu. Navíc je to celé dost zručně natočené, takže i nemalý počet scén, který je o ničem, má díky určité poetice v nich svoje kouzlo. Věřím i tomu, že ve své době to muselo být i poměrně dost odvážné, až bych se nebál sem přidat žánr erotický, jelikož tu byl skutečně velký počet sexuálních scén a snad každá byla na jiný způsob, což je aspoň dost pozoruhodné. Ale stejně to u mě na víc jak tři hvězdy není, protože mě to úplně nevtáhlo, samotné postavy mě taky moc nezaujaly a od závěru jsem čekal aspoň něco víc (chápej tragického), aby to mělo aspoň nějakou pointu, ale z tohohle konce jsem spíš měl pocit, jako by Blier stál hlavně na straně ústředních postav a jejich životní styl vnímal jako naprosto svobodný a ducha osvobozující... No, možná tak svobodný v sexualitě, jinak bych tenhle život dvou menších delikventů nevnímal jako svobodný, ale jako určitý projev ztracenosti v sobě samotném. Přesně to jsem čekal, že se u Buzíků pořádně rozehraje, ale jak už jsem psal, ono nakonec skoro k ničemu nedošlo... Je to škoda, ale doufám, že jiné Blierovy filmy mi sednou víc. Slabé 3* (03.02.2022)

Tak podľa mňa tento kultový film s riadnou dávkou erotiky poriadne zostarol. V podstate na jeho príklade môžu prebiehať rôzne analýzy, čo bolo kedysi možné nakrútiť a čo už dnes možné nie je. Dvaja hlavní hrdinovia sú totiž k ženám výsostne hrubí, agresívni a ženy im to z nejakého dôvodu tolerujú, až máme občas pocit, že sú tomu rady. Dnes by Buzíci boli značne politicky nekorektní a pre dnešné publikum by tak šlo o ťažko stráviteľný kúsok. Umelecké hodnoty nesporne má, je kritikou všeličoho dobového aj nadčasového, ale brať ho vážne už proste nedokážem, možno aj preto, že kedysi pre nás znamenal značný úlet, na ktorom sme sa v komunite teenagerov bavili. Samozrejme jednotlivé situácie sa nedajú brať z hľadiska relácie ku skutočnosti seriózne, Buzíkov treba brať ako akúsi dobovú výpoveď o ľuďoch a ich vzťahu k láske, sexu a násiliu. (20.06.2020)

Nebudeme chodit dlouho kolem horké kaše, nakonec můžeme mluvit zcela otevřeně, vždytˇ vše co je lidské nám není cizí a tak hned z kraje si přeložíme francouzský název filmu. No je to takový překladatelský oříšek, tohle to Valseuses, ve slovníku tento termín budeme hledat dost těžko, je to slangový obhroublý výraz pro varlata. Když nyní známe pravý autorský název filmu, asi tak už nějak pomalu začínáme tušit, že tento film ani po mnoha letech od jeho vzniku nebudou promítat na irském dívčím lyceu a že všchni co to zhlédneme utrpíme tu těžší, tu lehčí duševní újmu. Říci si viděl jsem to no a co! - si bude moci opravdu jen málokdo - takové už holt jsou filmy tohoto autora._____Režisér Bertrand Blier v Les Valseuses uvádí Gerarda Depardieua a Patricka Dewaere jako pár sociopatů, kteří se vydávají na anarchistickou cestu po Francii. Bylo by mylné považovat film za misogynistický i když nehoráznosti které se tam dějí ženám by k tomuto závěru mohly svádět. Daleko více je film libertariánskou ódou dekadence, písní nonkonformismu, vyznáním lásky vyděděným a finále v déesce opravdová hymna svobody a bezstarostnosti, je to provokující amorální svět Bertranda Bliera orámovaný uměleckou aurou. (25.06.2020)

Syrový pohled do tváře spodiny vyvolal ve své době šok a hrůzu a následnou vlnu vášnivých odsudků. Vlnu generačně zabarvenou, která postupně pomíjela s tím, jak se námět i použitá poetika na vyšší i nižší úrovni stávala postupně stále samozřejmější samozřejmostí bohužel nejen v hraném filmu. Hrubnutí mravu a nepřímé přibližování patologie ovšem tehdy plnily roli katarzního katalyzátoru a nabídly řadu skvělých hereckých příležitostí jak pro protagonisty, tak i role vedlejšího významu. Vedle řady skvělých nastupujících umělců (Huppertová, Fosseyová, Depardieu, Dewaere) se tu uplatnila v zenitu svého ženství i Jeanne Moreau. Adorace idyly je stejně nepřirozená jako adorace bahna; skutečný, namnoze "šedý" život je někde mezi tím. Toto skutečné poselství filmu dnes musíme ze známých důvodů jen postupně a nejvýš klopotně rekonstruovat, objevovat a vyjevovat. Naše současnost i my sami to potřebujeme. (12.03.2008)