Pět let

Záležitost, která přesně sedí do dnešní tak, že skoro nemá cenu urazit nikoho, kdo by snad náhodou nebyl totálně zfanatizovaný. Taky je to téma, které zpracováním udrží, není to jen nějaká nahodilost a navíc je vrstevnatá i mimo tento hlavní problém. Na svou délku a koncept nevídané. Skvělé využití mladých hercům autentičtější promluvy postav a především možnost debatování nad problematikou. Jedna z věcí s největším přesahem. (30.09.2022)

„Ty jo, já jsem tě neviděl vod…“ Maturity. Máme (zřejmě) „držet palce“ jemu. Ona rozhodně není bezchybná, rozuměj evidentně prachatá, sobecká, ambiciózní, k přítelkyni zlá, v průběhu inkriminovaného večera vyzývavá. S ním nikdy nebyly potíže, slušný, přátelský, student medicíny. Má stabilní vztah, který se zřejmě překlopí v manželství. Holt útočníkem se může stát i ten, kdo ještě před okamžikem ochraňoval slabší. Studentka žurnalistiky Tereza tvrdí, že ji David znásilnil. Vydavatelka ji horlivě pobízí, aby traumatickou událost popsala v knize. Davida s někdejší společnou nocí konfrontuje. Po pěti letech. V knize bude jeho jméno. Bavilo mě sledovat zkoumání/postupné odkrývání pravdy o jedné společné noci. Bavilo mě, jak svár dvou mladých lidí doráží na jejich blízké a příbuzné a prochází u nich různými fázemi. Bavilo mě přehrabování se v popisu sporného aktu, v nejednoznačnosti. Bavily mě dlouhé záběry. Pokud můžu něco vytknout, tak myšlenky a reakce dvou vysokoškoláků jsou až příliš vyzrálé, za mě trochu neadekvátní věku/zkušenostem. Nicméně skvělí Alžběta Malá a Samuel Toman. A výborná Gabriela Míčová. Generační sounáležitost (mladý režisér Damián Vondrášek, ještě mladší scénáristka Sára Zeithammerová) je cítit. (12.10.2022)

Velmi závažné téma, ke kterému se musí přistupovat s náležitou opatrností a zároveň se o něm musí mluvit. Nelze před ním zavírat oči a dělat, že se tak neděje. Bohužel děje, i v rodinách. Otázka zní, co se dá považovat za znásilnění a kde je ta hraniční mez. Výborný studijní materiál. Brala bych pod každou epizodou vyjádření pedagoga, psychologa nebo psychiatra, který by rozebral, co se dělo a co jednotliví aktéři v daný moment prožívají. Dialogy byly moc kostrbaté a toporné, takhle snad nikdo nemluví. (07.10.2022)

Natočené i zahrané je to skvěle, ale za mě nereálné. Kocour v troubě a jen tak ležím a čekám až to přestane? Nechci, odmítám, je mi to nepříjemné, ale mlčím, neodtáhnu se, znovu se neohradím? Daný mužský jedinec nebyl vykreslen jako zase až takový syčák, aby nebylo možné usuzovat, že by s ním přeci jen nějaká řeč ještě byla... Nemíním jakkoliv obhajovat i méně obvyklou formu znásilnění, ale spíše než o znásilnění vypráví uvedený příběh o neschopnosti komunikace. Neschopnosti sdělovat své pocity a neschopnosti vnímat pocity druhých. A někteří lidé se tomuto tajnému umění učí celý život. 3.5* (12.06.2023)

Řekneme si dnes A a za pět let si to rozmyslíme a řekneme B. Případně C. Hyperkorektnost. Všude. V posteli, ve "vztahu", protože o tom tam vlastně pořádně nemůže být řeč, když je hlavní hrdinkou asociální lesba, která si hraje na umělkyni a myslí si, že se z ní každý po*** a posadí na zadek. Nejde o znásilnění jako takové, ani o násilích na ženách, o němž se nemluví, nebo traumatu, tady jde opět jen o hyperkorekci, protože to je děsně trendy -chodit kolem všeho po špičkách, protože takhle se to dnes dělá. Ve všem, všude. Po filmařské stránce výtku nemám, obsahově s tím prostě nesouhlasím. (23.10.2022)