Příběh z Tokia

Som uplne uneseny a rozmyslam, ci som niekedy videl lepsi film, ktoreho temou su rodinne vztahy. Krasne, krehke, vystizne, obcas krute ale cely cas uprimne. Navyse nadherna kamera a hudba. Dlzka vobec nevadila. Je to dokonale nadcasovy scenar, ktory by mohol fungovat v akomkolvek inom prostredi. Preco to vlastne este nema minimalne 84 remakov z celeho sveta? (30.05.2020)

Film je mi blízký civilním pojetím a jemným rozkrýváním rodinné historie (a díky ní i velké historie Japonska 30. až 50. let), prodchnuté i evropským lyrismem (blízkost Sikově neorealismu a ruské kinematografii konce 50. let). Podstatná je pro mě i životní filozofie snímku - pokora a smířenost stáří (v porovnání s idealismem mládí a pragmatismem středního věku). (02.02.2011)

Dlouho, předlouho jsem Tokyo Story odsouval a furt si říkal, že někdy na něj řada prostě přijde. Ačkoliv se Ozu(ův) nejslavnější film pravidelně umisťuje na vrcholcích žebříčků všemožných top filmů historie, jeho poněkud děsivá délka v kombinaci s představou nekonečných konverzací všech přítomných postav mě strašila natolik, že jsem se prostě nemohl odhodlat a pustit si ho. Zpětně se teď na své minulé já samozřejmě koukám s úšklebkem a výsměchem. Sice se tam totiž opravdu skoro jen sedí a mluví, ale je to dobrý film. Dokonce moc dobrý film. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl snímek s originálním námětem, který navíc vypráví o těch nejobyčejnějších věcech, ale daří se mu to s neobyčejnou silou. Ozu dokázal film zabalit do příjemné a nenápadné atmosféry, která mu slouží jako skvělý lep na diváka. Ten tak postupně vnímá příběh hlavních představitelů a zcela přirozeně se do něj noří a stává se jeho součástí. Nebude to patrně film pro každého. Vyprávění je pomalé, postavy téměř výhradně jen "pouze" někde jsou a tam spolu mluví. Ta síla však tkví především v tématu, v jeho lidskosti a nadčasovosti. 8/10 (16.10.2018)

Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty. (16.06.2011)

Príbeh z Tokia by sa mohol nazývať Všeobecný ľudský príbeh z akéhokoľvek veľkomesta na svete v akomkoľvek čase. Ozu asi chcel vyjadriť svojim filmom určitý posun v medziľudských medzigeneračných vzťahoch moderného povojnového Japonska a toho predtým, lenže podarilo sa mu skôr dokázať, že ľudia sú a boli všade a vždy rovnakí. Priepasť medzi deťmi a rodičmi sa vekom neustále zväčšuje a vďaka niektorým dialógom Príbehu z Tokia sa budete možno pozerať inak aj na niektorých členov vašej širšej rodiny, ktorí vám sú vďaka ich chladnejšiemu a pragmatickému prístupu nesympatickí. Niežeby sa Ozu neprikláňal na stranu rodičov, súdom by som však jeho prístup nenazval. Život natoľko čiernobiely nie je. Technické hľadisko však odlišné od našich konvencií je, akoby náhodou pokladaná kamera na rôzne miesta bytov snímala voyeristicky náhodné rozhovory bežných ľudí. Film tak získava napriek miernemu zostarnutiu autenticitu. Život starých pripomína pomalé kľudné hompálanie sa lodiek na vlnách rieky, život mladej generácie rýchliky pendlujúce medzi prudko sa rozvíjajúcimi japonskými megapolismi. (20.02.2014)