Hranice

RECENZE: Jen svině sedí v kinech? Agnieszka Holland natočila svůj životní film - Českokrumlovský deník Roztmívačka, barevný obraz hustých lesů kdesi na „zelené hranici“ postupně přechází v černobílý. Titulek: GREEN BORDER, střih. Syrská rodina právě přistává v Bělorusku.  Má to být pouze přechodná stanice, jejich cílem je dostat se za příbuznými dále do Švédska. Na letišti k sobě přiberou ještě migrantku z Afghánistánu a jen co je převaděč odveze k ostnatému drátu uprostřed pustiny, překonají zdárně nedobytnou hranici s Evropou. „Dokázali jsme to, jsme v EU!“ hlásá jedna z postav, aniž by tušila, jaké hrůzy záhy její nadšení vystřídají. Dál se pak Hranice (v originále Zielona granica) vyvíjí cestou mozaiky několika osudů, jež se později více či méně protnou. Uprchlíci se stávají politickou zbraní, psycholožka Julie už se nechce nečinně dívat na to, co se odehrává takřka za jejím plotem, skupina aktivistů se snaží pomáhat, jak to jen jde, a pak je tu příslušník pohraniční stráže, jehož později dožene vlastní role v tom, co se „na hranici“ děje. Film Agnieszky Holland není samoúčelnou obžalobou Polska ani Evropské unie. Nejedná se ani o aktivistický pamflet sluníčkářů. Jde o znepokojivé varování a zdrcující portrét toho, jak Evropa navenek zastává hodnoty svobod a práv člověka, ovšem ve výsledku je zcela opomíjí. Jinak by totiž Polsko bylo dávno vyškrtnuto ze seznamu civilizovaných zemí. Odsoudit Agnieszku Holland za to, že Hranice je stvrzujícím podpisem jejích politických názorů by bylo asi stejně nemístné jako vyčítat Ejzenštejnovi, že Křižník Potěmkin je ideologickou agitkou SSSR. Projekt, jenž je hodnotný umělecky i společensky, je dnes spíše vzácností. Jedni tvůrci sice disponují silnými tématy, ale problém nachází v jejich vyjádření. Oproti tomu druzí se s oblibou řadí mezi vyznavače umění, avšak často nemají co říci. Hranice, v níž se navíc hrdě odráží i česká stopa (koprodukce s Marlene Film), splňuje obojí.  S ohledem a respektem k režisérčině předchozí tvorbě jsem osobně za vrchol její filmografie považoval snímek Evropa, Evropa z roku 1990. Hranice je přesto dílem ještě o chlup vyspělejším, autentičtějším a soudržnějším. Formálně je bezchybná. Vyzdvihnout musím zejména zacházení s kamerou coby nástrojem k navození pocitu přímé účasti. I scénář, přestože byl údajně spleten dost narychlo, je dotažený do nejmenšího detailu a vyniká spádovostí. Strhující složku zastupují herecké výkony, jak vystřižené z dokumentární reportáže, díky nimž člověku nejednou přejede mráz po zádech i slza po tváři. Se mnou Hranice zacválala hned několikrát, přičemž nejdestruktivnějším okamžikem pro mě byl noční horor v bažinách. Do kin vešel opravdu velký film, jenž nejde zhodnotit slovy, recenzí, procenty. Intenzitu prožitku, následné dozvuky a myšlenky spojené s tíživým svědectvím doby, jež podává, není možné popsat, natož pochopit bez předchozí zkušenosti. Jsem jím emocionálně zdrcený i fascinovaný. Hranice se s odvahou pouští do boje za obranu a záchranu lidství. Proto tímto textem vyzývám čtenáře, aby na ni do kina zašli. A zejména pak ty mladé. Zrodil se totiž Schindlerův seznam naší generace. Tak na chvíli zapomeňte na pseudoproblémy, nehty, Tik Toky a další hlouposti a mazejte do kina! (25.10.2023) (méně) (více)

Šla jsem na film s vědomím, že vidět ho je nutností pro každého Evropana se základním politickým i sociálním vědomím, a zároveň s lehkými obavami z nekompromisnosti jeho filmových kvalit, vzhledem ke kritické odezvě, ale teď překvapeně a s úlevou zjišťuji, že jsem se obávala zbytečně. *** Vzhledem k tomu, co mělo být předmětem sdělení, byl film natočen výborně: oceňuji především, že neútočí na city, ale na rozum a na racionální vstřebání nemocné logiky celé situace. Tomu je podřízeno, že Holland pragmaticky (ač by se spíš chtělo říci milosrdně) zvolila černobílou, stejně jako soustředěné členění do přehledných kapitol pomáhajících zaměřit fokus diváka na několik různých perspektiv spojujících se v onen klinč bezmoci, stejně jako závěrečný ironicky kontrastní epilog se situací na ukrajinsko-polské hranici. *** Měla jsem původně jedinou větší výtku, ale ta se rozpustila už během psaní komentáře: nepřišlo mi nejprve jako nejšťastnější takové dramat(urg)ické poskládání, kdy nejprve sledujeme ty nejtěžší bezvýchodné situace migrantů, s nimiž je zacházeno nejhůře, abychom se v závěru téhle linky podívali i na skupinku šťastnějších mladých hochů z Afriky, kteří najdou azyl u polské rodiny, a tífm ji de facto ukončili a pak už hned následoval onen epilog. Umím si představit, že to pro Holland bylo velké rozhodování, ale já bych asi diváka ještě před epilogem přece jen vrátila k těm nejzbědovanějším, do těch nejhorších situací, aby právě to bylo tím, co mu zůstane v živé paměti. Ale zpětně uznávám, že klidnější dramaturgické řešení, k němuž se přiklonila Holland, je v plném souladu s tím, že to nemá být citově vyděračský film, což by takhle hrozilo trochu víc.  A tím víc respektu ve mně Agnieszka Holland, která se tématem nedala strhnout k podbízivým pózám, vzbuzuje. *** Poprvé v životě myslím napíšu, že filmu nesmírně prospěla i jistá přesná míra schematičnosti a typizovanosti, která zde je navíc přiznaná a skutečně velice dobře vyvážená. Agnieszka Holland se zkrátka nesnaží dojmout nás k slzám nějakým jedinečným barvitým příběhem, její film má střízlivě nasvěcující povahu a útočí na naše svědomí a mozkové závity: opravdu se s tímhle děním jako evropští občané dokážeme srovnat, racionálně si to všechno vysvětlit, ignorovat to? Ale nežene nás (jako jedince) ani k žádné bezvýchodné provinilosti, nechce, abychom se teatrálně bičovali, jen se velice věcně, ale nepokrytě ptá: uvědomujete si, že se tu (stejně jako i na jiných hranicích naší pokrytecky opevněné blahobytné a na úkor jiných, námi využívaných světů, tyjící Evropské unie) dnes a denně odehrávají tyto každým zdravým jedincem neakceptovatelné zločiny proti lidskosti a že jejich přehlížení či dokonce podněcování spolutvoří samo jádro našeho soutěžního politického, sociálního a ekonomického systému? A to nejen polského, ale celoevropského? A za tohle promyšlené a klidně neúhybné nasvícení opravdu ráda a vděčně tleskám. *** A ne, stopáž k takovému sdělení vůbec nebyla přepálená, naopak, uteklo to i díky členění a neulpívavému opouštění dílčích osudů až příliš rychle: možná bychom se měli dívat ještě o několik hodin nebo spíš i dní déle, aby nám to došlo v plném rozměru. *** (S O.Lí ve Velkém sále Světozoru.) *~ (31.10.2023) (méně) (více)