Hranice

Po roce či dvou jsem opět vyšel do kina. Na pokladně mě místo paní pokladní však uvítal nápis (opisuji to z mobilu, neboť teprve dnes jsem se dozvěděl k čemu ta věc vůbec je): Od 1. října 2022 prodej vstupenek v Kině Vysočina pouze z prodejního automatu (to bylo černě a nyní červeně) Platba možná jen platební kartou (a opět černě, jenže jiným písmem) Děkujeme za pochopení (a podpis) Kultura. Protože jsem kartu neměl, vypsal mi lístek ručně uvaděč, který mi dal i kartu "Přítel filmu" a tím i slevu 20 Kč. A teď k filmu! A co když ještě ne! Před promítáním jsem se šel podívat ven, kde jsme před 55 lety čekávali na holky. A co vidím! Vidím, že nevidím plastiku, která tam stávala od jeho otevření v roce 1963. Šel jsem se informovat k již známému uvaděči, který mě ujistil, že tam dosud stojí. Ano, byla tam, jenže zarostlá keři a  ve večerním šeru téměř neviditelná... Sám film byl pro mě pocitově hodně rozporný. Individuální příběhy utečenců, jedinců či rodin, jsou seskupovány, redukovány, zřetězovány do určitých akcí. A samozřejmě i protiakcí. Nic se tu nereflektuje, žádná akce není zdůvodněna, je to obnažený akční film. Pokud je reflexe ponechána divákovi, jak má odpovědět na otázky: Skutečně utíká zelenou hranicí (v českém názvu "zelená" chybí, zřejmě známe jen "rudou") tolik žen v pokročilém těhotenství? Tolik llidí se topí v suwalských bažinách? Kolik je v Polsku frankofilních rodin, jejichž děti rapují spolu s emigranty? Pokud je jedinou odpovědí, že Polsko přijalo poté 2 000 000 Ukrajinců, je to odpověď nedostatečná. (22.10.2023)

Zásadní zpověď o současnosti, o nás především. Bolestně aktuální snímek z kategorie "současná společenská témata", u Agnieszky Holland s jasným přesahem na historii lidské civilizace přinejmenším tu moderní ve dvacátém století. Může to být nepříjemný pohled, ale to někdy pohled do zrcadla bývá. Dokud se někdy nekoukneme i sami na sebe, můžeme jen těžko hodnotit ostatní. Připomene Nabarvené ptáče. Nejen barevnými odstíny . (28.02.2024)

Extrémně znepokojivý film, který ihned řadím do kategorie, že už ho nechci vidět znovu, a to z důvodu několika vážně zničujících scén, které jednomu neudělají dobře na duši. Přitom poselství filmu je jasně dané, je fakt, že i trochu jednostranně zaměřené, a že se určitě nejedná o objektivní pohled na věc. Pokud je však situace na Polsko-Běloruské hranici aspoň trochu podobná tomu, co se ve filmu odehrává, tak to ukazuje lidskou špínu v té právě podobě, a ukazuje jen to, jak jsme se jako společnost za spousty staletí nikam neposunuly a pořád žijeme uvězněni v rámci svých malých problémů a nedokážeme věci chápat ve větších souvislostech. Mnohdy až dokumentární pojetí trochu zabrańuje se vcítit víc do některých postav, protože těch je ve filmu opravdu mnoho, a některé se objevují třeba až v samotném závěru filmu, a černobílé provedení filmu jejich identifikaci také úplně neulehčuje. Je mi jasné, že z filmu si obě extrémní strany odnesou přesně to, co chtějí, a že asi film mnoha lidem oči neotevře, ale je opravdu důležité, aby se i o takovýchto věcech filmy točily, abychom si připomínali, že existují lidé s mnoha horšími osudy, než který máme my samy. (28.03.2024)

Nervydrásajúci film no zároveň veľmi lineárny a čiernobiely vo svojom ponímaní dobra a zla. Zvraty sú nahradené zmenami perspektívy, skutočná skúška charakterov sa tu vlastne nikdy neodohrá aj keď niektoré postavy naoko trpia výčitkami. Postavy majú jasno vo svojich hodnotách a tie pevne zastávajú, kričia a plačú, keď sa im to nedarí. Hollandová dojíma a zraňuje diváka, aby sa mu dostala pod kožu, čo sa jej aj darí, ale v konečnom dôsledku len vrství utrpenie. (20.01.2024)