Caligula

Prostopášně zvrhlé a operně opulentní dílo nejen ve smyslu, co se finálně otisklo na plátno, ale také z hlediska produkčního pojetí a kolize několika umanutých vizí nabubřelých egomaniaků, kteří se na tomto projektu sešli. "Caligula" pověstně existuje v mnoha verzích přičemž osobně se domnívám, že k docenění všech aspektů tohoto počinu je třeba absolvovat nejdelší dostupnou, 156 minut trvající verzi. Jistě, že je zparchantělá a vulgární a nerespektuje domnělý tvůrčí záměr Tinta Brasse ve prospěch zhůvěřilé nesoudnosti produkujícího zakladatele Penthouse Boba Guccioneho. Ale přesně tím právě že "Caligula" má být. Představuje okázalou velikášskou vizi okázalého velikášství, koroze soudnosti v pozici absolutní moci a nezpochybňované autority. Stejně tak lze žasnout nad blouznivým míšením estetiky moderní opery s brassovským obšournictvím a penthousovou budoárovou pseudo-erotikou. Ve výpravě se snoubí laciná spektakularita s designovou nezřízeností, přičemž součástí dekorací se stávají také živé sochy penetračních performerů, kolem nichž pompézně deklamují herečtí velikáni. "Caligula" prostě zosobňuje nehoráznost ambicí Guccioneho natočit velkofilm pro dospělé, k čemuž si příznačně vybral stejně nabubřelé hovada Vidala a Brasse. Navzdory nafrněným prohlášením oněch dvou pánů ale film zůstává Guccioneho projektem a díky němu také působí tak unikátně nesoudně. ___ Je roztomilé, že se Thomas Negovan coby umanutý fanoušek, příznačně přesvědčený o správnosti svého pohledu, pustil do počinu "Caligula – The Ultimate Cut" (dříve též "Caligula: Orgy of Power"). Zaštítěn představou, že vysmívané a haněné dílo pozdvihne, se jal pomocí počítačových triků vylepšovat výpravu, vyházel explicitní záběry a z dříve nepoužitého materiálu vybral jetí s méně absurdně vyznívajícími výkony. Při tom se dušoval tím, že jeho verze bude oním brassovským režisérským sestřihem podle poslední verze scénáře. Na to mu ale Brass nakašlal a celý projekt zažaloval. Nejedná se tedy o příspěvek adorované kategorii režisérských verzí, ale pohybujeme se v hájemství modování či fan editů, kde jen umanutí fandové odmítají přijmout dílo takové, jaké je jim předkládané. Jinými slovy fajn kuriozita, ale "Caligula" zůstává navždy jen jeden - zparchantělý, fantasmagorický, nesoudný, ale díky tomu také fascinující. (16.07.2023)

„Ako to prospeje človeku, ak získa celý svet, ale stratí sám seba?“ O Caligulovi som počúval roky (ale až v júni 2010 sa mi konečne podarilo vidieť vyčerpávajúco mŕtvolný 156-minútový strih) legendy. O tom, ako bol niekomu niekým film nejako odobratý a nejako boli dotočené nejaké nové (porno) scény a nejakí herci sa nejako od porno-verzie údajne nejako dištancovali. No, ťažko povedať, poznáte tie hollywoodske kecy. A ak môžem jednu otázočku: čo Malcolm McDowell, ktorý sa nakoniec od tohto filmu tak strašne a znechutene dištancoval, čakal od scény, v ktorej si natrie ruku šľahačkou a strká ju chlapovi do zadku? Takže konflikt je asi dosť predstieraný (kvôli reklame?) a všetci veľmi dobre vedeli, aký druh filmu robia. Na výslednej snímke je najhoršie, že k nej/voči nej nemožno zaujať jasné stanovisko. Je to dobré? Je to zlé? Je to niečo medzi tým. Niektoré scény opulentné, iné ako z poľsko-ukrajinskej televízie. McDowell unikátny, O´Toole a Gielgud nudní. Niektoré okamihy fantastické (možno dokonca fascinujúce), no potom desiatky minút nudy. Občas si poviete „wow!“. Väčšinou však nie. Osobne si myslím, že krvavá (sekanie vínom nadutého brucha, sekanie hláv, sekanie všeličoho ďalšieho) a sexuálna vízia je pôsobivá (keby mal tak Ridley Scott odvahu nakrútiť TAKTO svojho smiešne vznešeného GLADIÁTORA, to by bolo!). Ale nuda je tentoraz vyššia, ako zaujímavo kontroverzná zvrátená vízia. (26.08.2010)

Svým způsobem jedinečný a také jedinečně kontroverzní film. Ve své době šokující nejen realistickým zobrazením krutosti a otevřeností erotických scén, častých a často notně zvrhlých, přesto film překvapivě hvězdně obsazený, rozmáchle režírovaný a teatrální způsobem měnícím celé to šílené historické drama o úpadku společnosti a neomezené moci utopené v šílenství a teroru v opulentní divadelní představení. Malcolm McDowell v roli Caliguly je neskutečně skutečný a strhující natolik, že člověku až běhá mráz po zádech. Rozhodně film na který se nezapomíná. (10.12.2010)

Co je člověk a jaká je jeho povaha? Je to tvor, který se obléká, aby dal najevo, že není nahý, a který se obléká, aby se obnažoval. Tvor, který se vždy nutně pohybuje na hranici normality. A co ještě? Postavy caligulovského theatrum hominis buď souloží nebo o tom mluví, mnohem víc je však zajímá moc a přežití. A pokud sex, tak většinou buď jako jedna složka bezmezné opulence a nenabažitelnosti požitky nebo opět jako nástroj moci. A Botička se bojí smrti, infantilně miluje svou krásnou sestru, rád si hraje a chce se být bohem. Zkouší, kam až se dá zajít a je dokonalým vtělením bezohlednosti. Brakový pornograf Tino Brass vytvořil opulentní dílo, zdařile ambiciózní nejen co do útoku na hranici mezi uměním a pornografií, ale i pokud jde o myšlenkový a meditační potenciál a jemuž se adekvátností titulní postavě a jí příslušnému espritu vyrovná asi málokterý historickobiografický snímek. Není to ani přiblblé péčko, ale ani z těch pohříchu obvyklých "seriózních" historizujících obrázů, v nichž dávné postavy prezentují politické a společenské myšlenky druhé poloviny 20. století. Kazí ho jen jedna věc: Ať mi nikdo neříká, že nemohlo být místo těch implementovaných penthausových štětek sehnáno pár ke všemu ochotných no-name rádoby héreček, které by byly schopny zhostit se jejich "rolí" aspoň trochu na úrovni. Než i přesto jsem Brassovi vděčný. Jo a taky Claudius byl dost trapný, ale to už musíme přičíst interpretaci dějin z hlediska Caliguly boha. (26.06.2011)

Málokterý film si to u puritánské zámořské cenzury slízl tak, jako právě Caligula. A přitom, uznejte sami, by jeden pohledal lepší znázornění zhoubného vlivu centralizované moci a špatné výchovy v jednom. Co Caligulu zásadně ozvláštňuje a vyděluje od ostatních historických velkofilmů - vyjma čitelného indexu nudistické kontroverze - je Brassova režie. Nejpříhodnější pojmenování, které k ní podle mého ideálně pasuje, je nepřítomná, resp. nepřítomně přezíravá (našla by se i stopa antické monumentálnosti). Ač má své neduhy v místy chaotickém střihu a nevzhledných úhlech kamery, nelze jí upřít značnou uměleckou hodnotu, a pokud ani to ne, tak minimálně snahu netradičně podchytit hedonistické dusno a gangrénu společenské dekadence. Abych byl upřímný, k úpadkovému a nemorálnímu dvoru nechvalně proslaveného titulního tyrana, kde to jen hýří sytými barvami, okázalým přepychem a násilím, si neumím představit výstižnější formu - každá jiná by byla příliš uhlazená nebo pro změnu přehnaně maniakální. Nad historickou věrností raději nepřemýšlím, byť by se jistojistě nastřádalo celé hejno vypasených much a mušek, které by bylo možno kriticky převracet ad infinitum. Nalijme si odtučněného mléka - nedostatky v tomto směru kompenzuje halda obnažených těl a artefaktů pohlavních orgánů. :)) Ovšem největší pochvalu si odnáší skvěle vytipovaný herecký ansámbl, v čele s pandémonickým Malcolmem McDowellem, který se (opětovně) doslova a do písmene stal svou postavou či zaživa se rozkládající Peter O'Toole. Pěkná to čeládka. Zajímavý to film. (díkybohu viděna režisérská verze) (17.10.2008)